Zásah proti Turecké demokraci: Měla by Evropa dále podporovat Erdoğana?

6 únor 2017 – VoxEurop

Turecká vláda ostře zasáhla proti osobám obviněným ze spolupráce s údajným strůjcem nezdařeného červencového puče. Turecký režim se tak stále více blíží diktatuře. Podle tureckého akademického pracovníka působícího ve Švédsku by evropští lídři v čele se švédským ministrem zahraničí Carlem Bildtem měli přestat podporovat prezidenta Erdoğana.

„Spí snad bruselští politici, nebo jsou jim události v Turecku ukradené?“, ptá se bývalý švédský premiér a současný ministr zahraničí Carl Bildt v článku publikovaném v magazínu Politico, ve kterém ostře kritizuje vlažný přístup evropských lídrů k nepodařenému státnímu převratu v Turecku z 15. července. Bildt v článku dále píše: „Evropské unii trvalo, než události v Turecku odsoudila – zato ale čelní představitelé Evropy začali ihned zpochybňovat opatření, která přijala turecká vláda v rámci vládní čistky, jejímž cílem bylo zbavit moci všechny osoby s údajnými vazbami na Gülenovo hnutí.

Podle Bildta totiž není pochyb o tom, že Turecko přijalo tato opatření právem, neboť byla nezbytná k ochraně ústavního pořádku země, který se pučisté pokusili svrhnout. „Existuje samozřejmě riziko, že tato opatření zajdou příliš daleko“, ale to vyhodnotí Rada Evropy a Evropský soud pro lidská práva, až se situace uklidní. V každém případě „je momentálně obtížné říci, zda se turecká vláda rozmáchla příliš, či zda jsou její kroky nedostačující, nicméně extrémní opatření v každém směru přinesou jen další problémy.“

Touto otázkou se zabývá i zpráva Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR), které Carl Bildt spolupředsedá. Její autorkou je Aslı Aydıntaşbaş a Bildt ji označuje za „zdaleka nejlepší, která byla o Gülenově hnutí a jeho nebezpečném vlivu v Turecku doposud napsána“. Zpráva se drží vládní verze událostí a uvádí, že pokus o převrat měli skutečně na svědomí gülenisté. Nezmiňuje se však už ale o řadě nesrovnalostí a rozporů ve výpovědích zatčených pučistů a o faktických mezerách v oficiálním podání, kvůli kterým se řada pozorovatelů domnívá, že pozadí červencového pokusu o převrat je mnohem složitější než jak ho líčí turecká vládnoucí strana AKP. Ve snaze o objektivní výklad událostí se zpráva v závěru zmiňuje i o čistce, která po nezdařeném puči následovala, avšak vinu za ni přikládá „příliš horlivým vyšetřovatelům“ a zabývá se více tím, jaký dopad bude mít na vnímání Turecka doma a ve světě než na její oběti. [Poznámka editora: Autorka zprávy také uvádí, že „vládní čistky připomínají v mnoha případech samy o sobě státní převrat.“]

Jak si tedy máme vysvětlit tuto náhlou (a podle našeho nejlepšího vědomí nežádanou) vlnu Erdoğanofilie (Výše zmiňovaný Bildtův článek nese jméno „Evropo, postav se za Erdoğana“, ne za Turecko nebo za demokracii)?

Jedná se pouze o solidární gesto ze strany kolegy, konzervativního politika, jehož kariéra je (stejně tak jako ta Erdoğanova) dosti kontroverzní? Podle dokumentů, které odtajnila prezidentská knihovna Billa Clintona, totiž Bildt v době, kdy byl diplomatem a speciálním vyslancem EU v bývalé Jugoslávii, „zablokoval letecké útoky, které mohly zabránit masakru šesti tisíců mužů v Srebrenici“. Jako ministr zahraničí se zase musel zodpovídat výboru pro ústavní záležitosti švédského parlamentu Riksdag ohledně svého členství ve výboru investiční společnosti Vostok Nafta, která má podíly v ruském Gazpromu (Bildt ze společnosti Vostok Nafta odešel dva měsíce po tom, co se stal ministrem zahraničí). V minulosti byl také členem výboru ropné společnosti Lundin Petroleum, kterou několik organizací na ochranu lidských práv, neziskových organizací a evropské sdružení pro ropu v Súdánu ECOS ve zprávě z roku 2010 obvinily ze spoluviny na válečných zločinech a zločinech proti lidskosti.

Nebo je Bildt prostě jen staromilský eurokrat, jenž se snaží hájit „politické ideály a demokratické hodnoty“ Evropy, které v reakci EU na nezdařený převrat v Turecku chyběly? Věří doopravdy tomu, že užší spolupráce s Tureckem může zlepšit vyhlídky na demokracii v této zemi?

Pokud je jeho nadšení pro demokratické ideály skutečné, proč tedy během těch tří a půl měsíců, které puči následovaly, jen tiše sledoval, jak se z Turecka stává diktátorská země? Domnívá se stále, že turecká vláda nezašla ve svých opatřeních příliš daleko? Nejsou snad její kroky ještě dostatečně extrémní na to, aby si zasloužily alespoň jeden kritický tweet?

Nebo je natolik zaneprázdněný jinými světovými událostmi, že politické změny v Turecku nestíhá sledovat? Udělejme mu laskavost a shrňme tedy stručně události, které se udály v několika předchozích dnech (detailnější rozbor čistek, které po puči následovaly, by totiž vydaly na novelu, ne-li román):

    1. října vydala turecká vláda dvě mimořádná nařízení, která ze dne na den připravila o práci 10 158 státních zaměstnanců. 100 tisíc jich už předtím bylo propuštěno nebo postaveno mimo službu z důvodu členství v Gülenově hnutí, PKK a dalších levicových organizacích či kvůli sympatiím k podobným skupinám. Od 15. července bylo z podobných důvodů zatčeno 37 tisíc osob.
  1. Na základě stejných nařízení bylo z univerzit propuštěno 1 267 akademických pracovníků − celkem se tak jejich počet zvýšil na více než 2 tisíce, ačkoli jejich přesná čísla stále nejsou známa. Mezi nimi bylo i několik členů skupiny „Akademici pro mír“, kteří podepsali petici za ukončení násilí na jihovýchodě Turecka. Dobročinná organizace Scholar Rescue Fund sídlící v New Yorku zaznamenala nebývalý nárůst žádostí o finanční pomoc od tureckých akademiků – od 15. července jich organizace přijala celkem 65. Nařízením z 29. října byly také v Turecku zrušeny svobodné volby rektorů a právo jmenovat rektory padlo výhradně do rukou prezidenta Erdoğana.

  2. Došlo k rozpuštění redakcí patnácti médií, včetně zpravodajské agentury Jinha, kterou tvořily výhradně ženy. Od 15. července bylo zavřeno celkem 168 redakcí a vláda nechala pozatýkat asi stovku novinářů. Jejich počet se tak zvýšil na 144, což je víc než v Číně, Rusku a Íránu dohromady, jak uvádí turecká platforma pro nezávislé zpravodajství P24 a další. Podle ... byl zablokován přístup na 114 264 internetových stránek. Turecko drží také prvenství v cenzuře na Twitteru. Jen v první polovině roku 2015, tedy ještě před pokusem o převrat, podaly turecké soudy a vládní agentury 72 % z 1 003 žádostí o odstranění obsahu z Twitteru (Rusko, které stojí na druhé příčce, jich podalo jen 7 %).

  3. Součástí nařízení bylo také nahrávání rozhovorů mezi zatčenými osobami a jejich obhájci a povinnost poskytnout je státním zástupcům. Předchozí nařízení prodloužila maximální délku vazby bez soudního přezkumu ze čtyř na třicet dní. Zadrženým může být odepřeno právo na obhájce po maximální dobu pěti dnů. Nařízení také umožňují úřadům zabavit nebo zneplatnit pasy vyslýchaných osob a jejich manželů či partnerů.

  4. Zpráva organizace Human Rights Watch (HRW) publikovaná 24. října dokazuje, jak mimořádná nařízení negativně ovlivnila práva a podmínky vazby zadržených pučistů. Dokumentuje třináct případů údajného týrání zadržených, včetně spánkové deprivace, surového bití, pohlavního zneužívání a vyhrožování znásilněním. Na zprávu HRW zareagovalo turecké ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo vnitra společným prohlášením, ve kterém uvedli, že HRW „podléhá vlivu osob napojených na gülenistickou teroristickou organizaci FETÖ“.

  5. Ze svých funkcí bylo odvoláno 27 starostů obcí na jihovýchodě země, kde žijí převážně Kurdové. Sesazené starosty nahradili vládní zmocněnci. Posledními obětmi tohoto „opatření“ byli Gültan Kışanak a Fırat Anlı, starostové Diyarbakıru, největšího kurdského města v Turecku, kteří byli zatčeni 31. října.

  6. Čistky zasáhly také mainstreamová opoziční média − poslední z nich byla redakce deníku Cumhuriyet, jejíchž třináct členů, včetně šéfredaktora, bylo zatčeno pro „spáchání trestných činů“ ve jménu Gülenova hnutí a PKK.

Nikomu, kdo sleduje události v Turecku, asi neunikne, že to vše je jen špičkou obřího ledovce, který však očividně není dost velký na to, aby si ho všiml Carl Bild a jeho kolegové z ECFR. Ti se raději drží oficiálního stanoviska Ankary, jak naznačuje titulek článku poradce prezidenta Erdoğana a blízkého přítele Carla Bildta İbrahima Kalıny, který publikoval na webových stránkách ECFR.

My jsme se v tomto článku rozhodli analyzovat postoje Carla Bildta, neboť on byl první významnější politickou osobností, která se rozhodla Erdoğanovi po nezdařeném převratu vyjádřit svou podporu, a také proto, že jako první použil označení „zlí gülenisté“ (se kterými ještě v roce 2011 ECFR spolupracovala) versus „dobří lidé bojující za demokracii“. Nicméně v Turecku 14. ani 16. července demokracie nevládla a to, že během těchto dnů došlo ke krvavému pokusu o státní převrat (jehož detaily jsou stále opředeny řadou záhad), na tom nic nemění.

Argument Carla Bildta a jeho kolegů, kteří tvrdí, že EU by měla více spolupracovat s Tureckem, je pak naprosto zcestný, a to hned z několika důvodů: 1) EU již s Tureckem dva roky spolupracuje, když je to v jejím zájmu − např. když potřebovala zastavit příliv uprchlíků na své území, nijak ji neznepokojoval fakt, že se turecký režim čím dál tím více blíží diktatuře; 2) EU již není v pozici, kdy by mohla někoho morálně kárat, neboť stále sama stále více ukazuje svou temnou stránku a 3) Erdoğan již několikrát ukázal, že vnějšímu tlaku jen tak nepodlehne, naopak ho dokáže využít ve svůj prospěch a rozdmýchat jím nacionalistický oheň.

Možná to zní příliš pesimisticky, ale taková je bohužel realita.

Leonard Cohen v jedné ze svých nejslavnějších písní zpívá: „there is a crack in everything“ (ve všem je nějaká skulina). Existuje ale skulina ve zdi, kterou by se do Turecka mohla dostat demokracie?

Možná, ale na to si budeme muset ještě nějakou dobu počkat.

Translated by Markéta Jirkovská

Factual or translation error? Tell us.