Image: Planetary Visions Ltd, NASA

Tři vize na evropském obzoru

Předseda Komise, který dosáhl po sérii obratných manévrů svého znovuzvolení, nyní musí ukázat, že je ve službách Unie schopen představit určitou vizi. Španělský politolog José Ignacio Torreblanca se domnívá, že osy jeho aktivit musí představovat vnitřní soudržnost, rozšiřování a politika sousedství.

Zveřejněno dne 22 září 2009 v 14:24
Image: Planetary Visions Ltd, NASA

Původně modrý, časem zelený a rudý podle příležitosti, takový je Barroso. Mazaný jako chameleon, který dosáhl svého znovuzvolení na post předsedy Evropské komise absolutní většinou. Prohlášení „mou stranou je Evropa“ skvěle vystihuje filosofii, která ho k vítězství dovedla: „pober, co můžeš.“ Hodí se parafráze slavné věty Neila Armstronga, kterou pronesl, když vkročil na měsíc: jedná se o velký krok pro Barrosa. Ale jak se ujistit, že se nejedná o malý krok pro Evropu?

Trhliny současné Evropy

Stejně tak jednoduše jako dramaticky se může na následujících pět let vzpomínat jako na poslední šanci, kterou Evropa měla, aby ve světě sehrála důležitou roli. Hospodářská krize ukázala, že jak zevnitř, tak z vnějšku je Evropa nedokončená. Samozřejmě se jedná o svobodný otevřený systém, a tedy bude vždy nedokončeným projektem, a je dobře, že tomu tak je. To ale nebrání tomu, že pozorováním Evropy, současné Evropy, objevujeme trhliny, cáry, projekty, které zůstaly navždy uložené k ledu a významná rizika, stejně jako příležitosti.

Existují některé úkoly, jako poměřovat se s Čínou, Ruskem či být opravdovým světovým aktérem, které překračují naši současnou aktivitu. Ale další výzvy stojí zcela na dosah ruky. Jinými slovy, pokud není Evropská unie schopná se postarat o Evropu, kde jsou její politické a hospodářské kapacity pro výkon rozhodujícího vůdčího postavení více než dostatečné, jakým právem se může dožadovat vedoucího postavení ve světě?

Newsletter v češtině

Ve chvíli, kdy slavíme dvacáté výročí pádu Berlínské zdi, už víme, že 21. století bude multipolární. Ale nevíme, zda v něm bude i pól evropský. Jak to dokazuje summit zemí G-20, který se konal tento týden v Pittsburghu, jestliže je ve světových institucích hodně Evropanů, tak Evropy je v nich málo. Jak dlouho to tak ještě bude?

Dokončit Evropu“ neznamená vyjednat nové smlouvy ani dojít až k federální unii. Jedná se o to brát vážně naše vlastní principy a závazky (mezi které patří i rozšiřování), hledat způsoby jak ukončit naše vnitřní rozdělení a obnovit naše vedoucí postavení, alespoň v evropské sféře. Bude třeba jednat ve třech rovinách.

Stabilita mezi starou a novou Evropou

Zaprvé, v rámci Evropské unie dosud existují občané první a druhé třídy, což vytváří vnitřní rozdělení a je zdrojem vnější slabosti. Je tedy prvořadé navrhnout strategii, která by zajistila stabilitu a prosperitu nových členů a mezi novými a starými členskými státy dosáhla opravdového sbližování. To by v sobě zahrnulo v rámci možností i omezení zbývajících přechodných období, hledání způsobů rozšíření měnové unie a jejích výhod na nové členy a využití příští revize komunitárního rozpočtu na maximalizaci dopadu strukturálních politik.

Perpektivy rozšíření Evropy

Zadruhé, tato nedokončenost Evropy se silně projevuje na Západním Balkánu, kde EU navzdory svým závazkům na rozšíření vytváří nestále průtahy, což vede k začarovanému kruhu, který se překonává jen těžko: vzhledem k absenci důvěryhodných evropských perspektiv kandidátské země zpomalují své reformy; pomalý rytmus reforem pak činí EU stále méně ochotnou se rozšiřovat. Původní plán, který počítá se vstupem Chorvatska a doufá, že Turecko hodí do ringu ručník, a pak se padací most zvedne, by se mohl vůči EU obrátit a těžce poškodit její obraz. Zvlášť pokud do Unie vstoupí Island a předběhne tak všechny ostatní. Nemělo by se jednat o umělé zrychlování přijetí, řada zemí skutečně není připravena, spíše by se mělo nechat tajných tužeb, že se v tomto regionu vše nějak pomalu vyvine, aby se nemusely dodržet sliby na vstup, ale nechat stranou byrokratické přibližování, podpořit v těchto zemích reformy a obnovit kredibilitu Evropy tím, že se budou brát perspektivy rozšíření vážně.

Zatřetí, v sousedství Evropy, která se rozprostírá od Běloruska po Kavkaz (Středozemí schválně vynechávám) zůstává model reprezentovaný Evropskou unií navzdory nespočetným problémům velmi přitažlivý. Jakkoliv mnozí naši občané pochybují o naší úrovni blahobytu, svobodu a bezpečí mají skutečně na dosah. Konkrétně by se nejednalo o to přivést je do Evropy, ale skutečně efektivně zajistit, že Evropa přijde tam a opravdu dostojí svým aspiracím. Ale tato v skutku strategická vize, že investice tam je investicí do naší bezpečnosti a prosperity (stejně jako upevněním našich demokratických hodnot) není v EU mnoho rozšířena a naší politiku vůči těmto zemím dost intenzivně nenaplňuje.

Pane předsedo Barroso, pokud je Vaší stranou Evropa, tak ji dokončete!

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma