Vyberte si jazyk
Už několik let - od vypuknutí finanční krize a krachu Lehman Brothers, banky poměrně skromné velikosti - mají politici strach. Strach z nepřítele, kterého neznají a neovládají jeho pravidla. Od vypuknutí finanční krize se politika pokouší pochopit pravidla bank, hedgeových fondů, burz a spekulantů. A nejen to. Snaží se je od té doby porazit jejich vlastní hrou.
To je začátek konce. Ne, že by v minulosti nedošlo k obdobným situacím. V 16. století udeřila „tulipánová krize“, když splaskla spekulativní bublina v podobě vysokých cen tulipánových cibulí, a zruinovala tak celý národ. Své bankroty si zažil i středověk. Královské domy byly vydávány na milost tehdejším velkobankéřům: Welserům, Fuggerům, Medicejským. Velká deprese 30. let zase uvolnila obrovské ničivé síly a zavlekla svět do války. Kam nás zavede krize z roku 2011, ještě nevíme. Jen víme, či spíše cítíme, že politika je v rozpacích.
Pozorujeme, jak politici, ekonomové a samozvaní odborníci vyjadřují svá přesvědčení a dávají nám odpovědi s výrazem ve tváři, který prozrazuje jejich zmatenost. Čím více jsou odpovědi jednodušší, tím více je správnost takového či onakého řešení kritizována a tím menší důvěryhodnosti se těší. Politika se tváří bezmocně. A bezmocná také opravdu je. A pokud tomu tak opravdu je, je to proto, že chtěla porazit svého soupeře jeho vlastními zbraněmi.
Demokracie žije z transparentnosti, otevřenosti, síly přesvědčení a skutečnosti, že občané mohou vidět, co dělají jimi zvolení představitelé, a to i když s nimi nesouhlasí. Avšak dnes se politika hraje mimo demokratické hřiště. Chová se jako aktér mezinárodních trhů zmítaných anarchií, jejichž jedinou logikou je zvyšování zisku. Pustila se do silového soupeření, z nějž nemůže vzejít neporažena.
Proč fond na záchranu eura stále jen nabobtnává? Protože politika má za to, že pouze gigantický a bezprecedentně velký fond může spekulantům zabránit v útoku na měny a členské státy. Proč se šéfové evropských vlád scházejí výlučně v době, kdy se na burzách neobchoduje? Protože se bojí trhů a kurzu akcií. Proč je německý parlament téměř systematicky vylučován z rozhodování o záležitostech spojených s fondem na záchranu eura? Protože naši vysocí představitelé si už nejsou moc jisti svou schopností poslance přesvědčit. Politika zapomněla na občany.
Jsme svědky sebedestrukce politiky. Vrcholní představitelé už politiku nedělají. A cože vlastně dělání politiky obnáší? V prvé řadě to znamená vytváření pravidel, tvorbu zákonů a jejich dodržování. Třeba takových, které spekulantům zabrání spekulovat. Nicméně úkolem státu určitě není spekulovat proti spekulantům. Záchranný fond však nic jiného nedělá. Je hradbou proti spekulantům, která se neustále staví ve stejném rytmu, jako se objevuje riziko vyvolané spekulacemi. Dva biliony [částka, kterou by mohl disponovat Evropský fond finanční stability], není to moc málo? Možná, že na příštím summitu, který se uskuteční za čtyři týdny, padne návrh na zdvojnásobení této sumy. Možná, že existuje ještě nějaký způsob, jak posílit „páku“, jak fond nazýváme. Taková logika je absurdní.
Už teď máme možnost vidět, do jaké míry je celosvětová finanční síť křehká, nestabilní a může se každou chvíli rozpadnout. A vidíme, že Evropa se ze všech sil pokouší získat imunitu vůči následkům tohoto rozpadu. Evropě však schází reálná síla. Vždyť ani nebyla schopna se domluvit s Velkou Británií na zavedení daně z finančních transakcí. Neumožnila žádný konsenzus ohledně účasti bank na krizi. Státy si neuvědomují, že se svým extrémním zadlužením samy vrhly do chřtánu měnových spekulantů. A zdaleka ne všichni jsme pochopili, že si svou touhou, aby peníze nebyly jen plodem práce, ale mohly se vydělávat tak nějak samy, podřezáváme větev sami pod sebou.
Kdokoliv na sebe bere riziko, musí být schopen přijmout jeho dopady. Většina lidí by se pod tento aforismus jistě podepsala. Nikoliv však politika, která dnes sleduje následující princip: Kdokoliv na sebe bere riziko, musí být před ním zabezpečen. A tak státy dostávají finanční pomoc, banky podporu a občané se strachují. Maximální riziko totiž podstupují jen lidé, kteří se svými penězi vabank nehrají. Máme tomu přitakávat?
Názor
Smlouva s ďáblem
Snahou o navýšení eurovalu (EFSF) se „Evropa chystá podepsat smlouvu s ďáblem“, tj. s finančními institucemi, které „stojí nad zákonem“, tvrdí slovenský finanční analytik Valér Demjan v Hospodárskych novinách. „Čas na racionální řešení (kolaps Řecka v roce 2010) vypršel a současné nesystémové kroky skončí ještě tvrdším kolapsem.“
Navýšení eurovalu umožní pouze získat čas a uklidnit trhy, ale nepostačí ke stabilizaci situace. To stejné platí i pro Evropský stabilizační mechanismus (ESM), který bude patrně aktivován už v příštím roce, a nikoliv až v roce 2013. Trhům totiž záruky nestačí a chtějí vidět skutečné finanční zdroje v podobě silnějšího eurovalu.
Podle analytika je načase přistoupit k „agresivnějším strukturálním reformám“, to znamená vyloučit z eurozóny některé nespolehlivé členy a některé banky nechat zkrachovat. Demjan kritizuje i postoj centrálních bank, které musejí přestat s „neomezeným tiskem peněz“. Historie je plná příkladů, které dokumentují, že tisk peněz nikdy nevyřešil dluhy.“ Pokud navíc ratingové agentury sníží známku Francii, bude Německo jen těžko financovat celý záchranný systém, dodává analytik.
