Vyberte si jazyk
Konečně! Irsko schválilo Lisabonskou smlouvu a nyní může Evropská unie přikročit ke svému plánu ovládnout svět. Během několika měsíců EU pravděpodobně jmenuje prezidenta a ministra zahraničí. Tony Blair se rozcvičuje a připravuje na závod o nejvyšší metu. A hrstka švédských, nizozemských a belgických kandidátů se tlačí na post ministra zahraničí. Posílena svými novými zahraničně-politickými strukturami, Evropská unie si začíná nárokovat, aby byla brána vážně, jako světová supervelmoc. Britský ministr zahraničních věcí David Miliband říká: „Neměla by se z toho stát G2 Spojených států a Číny. Měla by to být G3, kde bude přítomna i Evropská unie.“
To, co se odehrává v Bruselu – nebo i při tripartitních jednáních mezi Spojenými státy, Čínou a Evropou – je ve skutečnosti jen vedlejší program. Pro evropské ambice stát se globálním hráčem je skutečným klíčem G20. Otec EU Jean Monnet věřil, že evropská jednota není jen „cílem pro cíl, ale pouze jednou z fází na cestě k organizovanému světu zítřka“. A jeho následovníci v Bruselu se nijak netají tím, že nadnárodní druh vlády v EU vnímají jako model vhodný pro celý svět.
G20 - evropský trojský kůň
To, že G20 Evropě vlastně slouží jako trojský kůň, jsem si náhle uvědomil před několika týdny, a to na posledním summitu G20 v Pittsburghu. Okolí a atmosféra mi byly podivně povědomé. A pak jsem to pochopil: byl jsem zpátky v Bruselu a toto byla pouze světová verze summitu Evropské unie.Ta samá struktura a ty samé postupy. Večeře všech vrcholných představitelů jednotlivých zemí v předvečer konference. Den strávený dohadováním nad nesrozumitelnými komuniké plnými hantýrky. Organizace různých pracovních skupin. Národní zasedací síně pro post-summitové tiskové konference.
Evropští státníci jsou se všemi těmito procedurami důvěrně obeznámeni, nicméně pro asijské a americké politiky, které Evropané začínají opatrně zatahovat do těchto nových struktur, jsou vlastně novinkou. Když jsem sledoval indonéského delegáta, jak se zjevně bezstarostně potuloval po pittsburghském konferenčním centru, pocítil jsem soucit. „Ani nevíš, do čeho jsi se to dostal,“ pomyslel jsem si. „Zbytek života promarníš dohadováním o rybářských kvótách.“ (Nebo, vzhledem k tomu, že se jedná o G20, o emisích uhlíku.)
Evropané nejenom udali v G20 tón – ale také dominovali všem schůzím, neboť jejich počet tam byl značně nadprůměrný. Každá z obrovských zemí, jako Brazílie, Čína, Indie nebo Spojené státy, byla reprezentována jedním státníkem. Ale Evropané si dokázali u konferenčního stolu opatřit celkem osm míst, a to pro Británii, Francii, Německo, Itálii, Španělsko, Nizozemí, předsedu Evropské komise a generálního tajemníka Evropské rady. Většina z přítomných mezinárodních funkcionářů byli rovněž Evropané: generální ředitel Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn; Pascal Lamy ze Světové obchodní organizace; Mario Draghi z Rady pro finanční stabilitu.
Výsledkem bylo, že během jednání se Evropané zdáli být daleko více v obraze, než mnohé jiné delegace. Když jsem si lámal hlavu nad novými pravomocemi, které byly Mezinárodnímu měnovému fondu uděleny v závěru pittsburghské konference, za účelem monitorování národních ekonomických postupů, vyrušila mě moje dobrá známá z Evropské komise, která to výrazivo okamžitě rozpoznala. „Ó ano,“ řekla, „jasná metoda koordinace.“ Ale záleží na tom doopravdy? Koneckonců, summity a prohlášení Evropské unie se staly synonymem pro únavné a neúčinné pletichy, které většinou na reálný svět nemají valný dopad. Proces, který dal vzniknout Lisabonské smlouvě, začal před osmi lety. I i po irském Ano Lisabon stále ještě může být vykolejen vzdorovitými vládami v České republice a Velké Británii.
Monnetova Evropa
Nicméně na lisabonskou ságu lze nahlížet i jinak. Jakmile se EU do něčeho zakousne, tak už nepustí. Jak se po letech ukazuje, procesy započaté na summitech EU – a které se zprvu zdály být nedůležitým, byrokratickým papírováním – mají nakonec často velmi významné politické důsledky. To se také dá říct o některých rozhodnutích, přijatých v Pittsburghu – jako jsou vyjádření ohledně daňových rájů a bonusů pro bankéře. Od samého počátku EU postupovala malými, zdánlivě technicky zaměřenými krůčky, tzv. „Monnetovou metodou“. Její kroky byly soustředěny na ekonomická témata. Sám Monnet věřil, že Evropa bude vybudována na základě „společného řešení společných otázek“. Nakolik se tato vize liší od nedávné výzvy prezidenta Baracka Obamy, o „globálních řešeních globálních problémů“?
Samozřejmě, ještě pořád je tu obrovský rozdíl mezi možnostmi moderní EU a těmi, kterými vládne G20. Skupina G20 nemá armádu úředníků, jež by snesla srovnání s bruselskými byrokraty. G20 nemá ani systém práva, ani soud, který by rozhodnutí skupiny prosazoval. A ani tu není žádná bezprostřední naděje, že by se Spojené státy nebo Čína - což jsou země, které si žárlivě střeží svoji suverenitu – rozhodly vzdát se nějakých skutečných pravomocí ve prospěch zákonodárného orgánu G20.
Přesto bylo zasazeno semínko něčeho nového. Aby šlo pochopit, o jaký jde potenciál, stojí za to vrátit se k Schumanově deklaraci z roku 1950, která započala celý proces evropské integrace. „Evropa“, jak se v ní píše, „nebude stvořena najednou, nebo podle jediného plánu. Bude vybudována díky konkrétním úspěchům, které jako první de facto vytvářejí vzájemnou solidaritu.“ I G20 má nyní za sebou určité úspěchy a mezi členy tohoto nového, vrcholně exkluzivního klubu vzrůstá pocit solidarity. Kdo ví, co bude následovat?
Diplomacie
Unie bude mít ambasády po celém světě
„Z tajných vyjednávání o způsobu implementace Lisabonské smlouvy vzešly návrhy na to, jak EU umožnit uzavírat smlouvy dokonce ve světě otevírat ambasády.“ Tak tomu je alespoň podle informací Bruno Waterfielda, bruselského dopisovatele listu Daily Telegraph, které se zakládají na dopise, jehož obsah prosákl během kolování v Nizozemí, Belgii a Lucembursku na veřejnost. Mají v něm být „krok za krokem vysvětleny potřebné právní změny, které umožní vznik Evropského útvaru pro vnější činnost (European External Services, EEAS), tedy diplomatického a zahraničního úřadu s ‘globálním geografickým polem působnosti’.“
Rozhodnutí, které bylo přijato před irským referendum z minulého týdne by vedlo k vytvoření evropské diplomatické služby s více než 160 „zastupitelskými úřady EU“ a velvyslanci po celém světě. Podle londýnského deníku se mluví o tom, že první pilotní ambasády vzniknou v New Yorku, Kábulu a Addis Abebě. Telegraph k tomu dodává, že to znamená konec Evropského společenství, „organizace, pro kterou před 34 lety hlasovali v jediném referendu o Evropě.“ Mark Francois, mluvčí Konzervativní strany pro evropské záležitosti uvedl: „Jak již ostatně dlouho varujeme, Lisabonská smlouva zvětšuje moc EU na úkor evropských zemí.“
