Francisco a Bernardete Sesinandovi, sousedi portugalského premiéra Coelha.

Můj soused premiér

Portugalský premiér Pedro Passos Coelho bydlí v činžáku na předměstí Lisabonu. Krize už zaklepala na mnoho dveří zdejších obyvatel. List Expresso se vydal zjišťovat, jak se vyrovnávají Portugalci střední třídy s úspornými opatřeními, která zavádí jejich slavný soused.

Zveřejněno dne 17 listopadu 2011 v 15:47
Francisco a Bernardete Sesinandovi, sousedi portugalského premiéra Coelha.

Stačilo by, aby Pedro Passos Coelho opět začal opouštět dům hlavním vchodem – namísto nenápadných garážových dveří v zadním traktu, kterými od té doby, co je předsedou vlády, vyjíždí ven autem – a ve své ulici v Massamá by si hned povšiml bezprostředních dopadů krize. Země je rozzlobena. A značná část sousedů jakbysmet (v den, kdy byly oznámeny škrty vánočních a prázdninových prémií dokonce někteří z oken svých příbytků protestovali a svému sousedovi nadávali).

Hned naproti číslu 27 v ulici Rua da Milharada narazíme na uzamčené dveře kadeřnictví a restaurace. Podnik už za poslední dva roky vystřídal tři majitele. Nebylo dost zákazníků. Na téhle třídě mezi vysokými budovami, které se tu tyčí jako kostky Lega stejně jako na tolika jiných lisabonských předměstích, stačí nahlédnout do některého z jiných obchodů, aby člověk pochopil, že podobně to brzy může vypadat v celé ulici. Každý měsíc tu některý z obchodů zkrachuje a nejeden zaměstnanec je propuštěn nebo se dočká snížení platu. Tato (de)kadence tepe v rytmu úsporných opatření, která se vynořují každý druhý měsíc.

O několik čísel dál nad zavřenou restaurací a kadeřnictvím bloumá pětatřicetiletá Rute Ramosová pohledem v obrovské mapě světa a čeká, až se proti ní někdo posadí a koupí si některý z posledních zimních zájezdů do Laponska (země Santa Clause) nebo do některé z teplejších a slunečnějších destinací, jako je Karibik. Za hranice státu ale míří jen ti, komu se dobře daří uvnitř země. „A těch je čím dál méně. V posledním roce nám počet zákazníků klesl o 50 %. Jedná se převážně o klienty z řad státních zaměstnanců. Je mezi nimi hodně učitelů, kteří nemají na cestování o svátcích peníze.“ Mnoho z nich bydlí v sousedství Passose Coelha.

Rute Ramosová je šťastná, že je stále ještě zaměstnaná. Tím spíš, že má doma roční dceru a manžela, který přišel o práci i státní podporu. „Mám pocit, že v nezaměstnanosti je polovina Portugalců,“ svěřuje se. A mnozí z těch, kdo ještě zaměstnání mají, se musejí smířit s nižším platem, a tím pádem i sociální nejistotou. To je ostatně i její případ.

Newsletter v češtině

Výkup zlata a šperků za hotovost

Majitelka jednoho z místních kadeřnictví říká, že jí za poslední rok klesly zisky o 30 %. „Přemýšlím o tom, že bych svůj plat donesla do pátého patra, aby se vidělo, jestli s ním pan premiér dokáže naložit lépe než já.“ Domnívá se, že „něco se udělat musí, ale nebylo zapotřebí dělat tak tvrdá a náhlá opatření“. Není v tom nic osobního. Stejně jako mnoho jiných sousedů považuje i ona Passose Coelha za „milého a vychovaného“ člověka.

V sousedství bloku, kde bydlí předseda vlády, si nelze nevšimnout novinky, která se tu objevila před čtyřmi měsíci. I ona je znakem krize: výkup zlata a šperků za hotovost. V zadlužené zemi je to výnosný obchod. Jak v téhle ulici v Massamá, tak v mnoha jiných v této zemi. Papírové kapesníky, váha a laptop – víc toho devětadvacetiletá Liliana Coelho na pultě nemá. Téměř dennodenně sem někdo přichází prodat něco z blyštivých rodinných pokladů. Většinou se jedná o rozvedené ženy mezi 30 a 50 lety, kterým současná situace není nakloněna. Za gram zlata se tu platí 18 eur, což je hodně pod tržní cenou, která překračuje 42 eur.

„Přicházejí sem utopené v dluzích a se starostí o děti.“ Je to pro ně konečná. Prodávají, co mají: prstýnky, snubní prsteny, řetízky, hodinky. „Jsem tu svědkem zoufalých případů. Cennosti ze zlata si tihle lidé schovávali dlouho, někdy celý život, a je pro ně složité se s nimi najednou za pár minut rozloučit.“ Liliana si není jista, zda jí 600 eur, které dostává, stojí za břímě handlování s neštěstím druhých.

„Není tu žádná spravedlnost“

Na druhé straně ulice míří do lékárny bělovlasý sedmdesátiletý João Alves, nikoliv smlouvat, ale zjistit, kolik léků si bude moci koupit za peníze, které mu zbyly ze 450 eur důchodu. Alves, který nedávno prodělal operaci levého ramene a dnes nosí protézu, je smířen s tím, že všechny určitě nedostane. A počítá dny do okamžiku, než se zase bude cítit dostatečně silný na to, aby vsedl do taxíku a odřídil si svých dvanáct hodin denně. „Jen tak budu moct splácet za sebe a svou ženu dluhy a pomoci dětem, které jsou na mě opět závislé.“ Pociťuje hněv: „V téhle zemi není žádná spravedlnost. Ten, kdo ukradne kilo jablek, jde do vězení, ale ten, kdo krade miliony, se tu klidně prochází. Mluvím o politicích a majitelích velkých podniků, kteří nás dostali do téhle bryndy…“

V domě „milého“ souseda z pátého patra „Pedra“ lze zaslechnout shovívavější slova. A to i navzdory zprávám o finanční panice, které se linou z televizní obrazovky. Francisco (78 let) a Bernardete (76 let) Sesinandovi sedí na pohovce před televizí spolu s fenkou „Princeznou“ a neustále omílané slovo už nemohou ani slyšet: krize, krize a ještě jednou krize. Bydlí ve čtyřpokojovém bytě o 200 metrech čtverečních podobném tomu, jaký patří Passosi Coelhovi. Francisco volá svou „Nanete“ k televizi pokaždé, když se v ní jejich soused objeví.

Za stav země viní oba manželé Sócratese. Jeho nástupce nelze kritizovat: „Musel udělat, co trojka přikázala, jinak zemi hrozil rozklad,“ shrnuje podplukovník rezervní armády. Jeho manželku, bývalou učitelku hudby, rozčilují neustálé telefonáty kamarádek, které se jejím prostřednictví snaží vyslat sousedovi Pedrovi nějaký vzkaz nebo nadávku. Ani nápad, že by to udělala. „Pedro je pro mě jako syn.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma