Vyberte si jazyk
Stovky Atéňanů se tisknou ve frontě na polévku a snaží se zahnat podzimní chlad. Pozoruji výjev chudoby z povzdálí o trochu déle, než by se možná na slušně vychovaného člověka patřilo. Jeden muž mi začne spílat a naznačuje, abych odsud vypadla.
Nacházíme se jen pár kroků odMonodromu, mezinárodního bienále v Aténách. Termín lze přeložit zhruba jako „slepá ulička“. Výstava se prezentuje jako komentář k řecké krizi, ale já ji opouštím se znepokojujícím pocitem, že vystavená díla hodně vypovídají vůbec o celkovém stavu evropského projektu.
Bienále se symbolicky koná v prostorách opuštěné školy v jedné z nejnuznějších čtvrtí města. Prázdná budova ze třicátých let, oprýskaná omítka, zdi ještě poseté malůvkami a nápisy, které tu zanechali bývalí žáci. Návštěvníka provází zvukový záznam z instalace umístěné v prvním patře zachycující davy skandující protestní hesla. Mramorové skulptury v rohu místnosti představující rozbité papírové krabice tu jsou umístěny tak, jako by to byly prázdné zapomenuté obaly. V jiném sále se z televizní obrazovky ozývá sestříhaný záznam velkých řeckých sportovních vítězství provázený bouřlivým jásotem hlediště.
Nikdo nedostane zaplaceno
Za svou práci nedostanou zaplaceno ani umělci ani komisaři výstavy. Každodenní chod expozice zajišťují dobrovolníci. Sponzory byste tu hledali marně. Podporovat takto „zbytečnou“ kulturní událost by bylo ve chvíli, kdy se Řecko nachází na okraji imploze, nejspíš považováno za obscénnost.
Tomu, co se při pohledu ze spolehlivě fungující země, jako je Švédsko, jeví poněkud abstraktně – demonstrace proti úsporným opatřením na náměstí Syntagma, hrdost Řeků odmítajících poděkovat přísným evropským kazatelům disciplíny za jejich záchranný plán – lze přímo tady na místě porozumět o něco lépe.
Městská chudoba splynula s Monodromem v jedno. Výstava možná ze všech, co jsem kdy navštívila, nejvíc drží krok se svou dobou a odráží se v ní pocit naléhavosti. Přitom nehostí žádné výrazné osobnosti současného umění a nenabízí žádný komerční potenciál – a možná právě to je vysvětlením.
Je úctyhodné, že se takový projekt podařilo završit ve chvíli, kdy se řeckému kulturnímu životu ztenčily finanční zdroje na minimum, neřkuli na nulu. V některých případech nedostali profesionálové v odvětví kultury zaplaceno už od léta. Ve stejné době byly zmrazeny i dotace na vysokoškolský výzkum. Přitom se nezdá, že by se intelektuálové o bouře, které otřásají evropským světem financí, nějak zvlášť zajímali. Kde vůbec byli v době, kdy všichni opouštěli loď a kdy byla Evropa u konce s dechem?,položil si nedávno otázku kulturní redaktor listu Die Zeit Thomas Assheuer. Novinář kriticky poukazuje na německostřednou debatu, která se v zemi rozvinula, a ptá se, zda „Evropa“ nebyla pouze politicky korektním pojmem, který jen málokdo bere vážně.
Je lepší zůstat doma a bojovat
V Aténách jsem potkala různé typy lidí, učitele, studenty, operní zpěváky… Profesor klasické filozofie Dimitros Karadimas se mi svěřil, že platy vysokoškolských učitelů byly sníženy, mnohdy až o 40 %. Karamadis si vzpomíná na krizi v devadesátých letech v době, kdy studoval doktorát v Lundu [v jižním Švédsku], a podotýká, že Řecko není jedinou zemí, která se potýká s problémy. Současnou tendencí patrnou v celé Evropě je podle něj zdůrazňování rozdílů mezi národy. A hrdost Řeků na vlastní dějiny situaci jen zhoršuje. „Lidé to pořád nedokážou pochopit. Co se vlastně stalo? Nejsme schopni řídit a podrobit pravidlům ani svou vlastní zemi. Doufám, že se teď lidé konečně rozhodnou řešit problémy tím, že se proti nim spojí.“
V Aténách jsem si vzpomněla na řecký film Špičák, surrealistický a cenami ověnčený příběh rodičů, kteří po celý život drží děti v domě obehnaném vysokou zdí, která je má chránit od okolního světa. Scestnou myšlenku vnějšího smrtelného nebezpečí – lidožroutské kočky – lze interpretovat jako kritiku nukleární rodiny žijící v uzavřeném světě. Nebo možná jako alegorii řecké společnosti, která se přestala vyvíjet a uzavřela se sama do sebe.
Před budovou parlamentu pálí demonstranti z jedné komunistické organizace a studenti z různých koutů Řecka evropskou vlajku. Budoucí inženýrka původem z Kypru se mi takřka s hrdostí svěřuje, že počítá s tím, že ji po studiu čeká nezaměstnanost, ale že do zahraničí odjet nehodlá – raději chce zůstat tady a bojovat. Vedle ní shrabuje metař ohořelé zbytky vlajky.
Ptám se Dimitrose Karadimase, filologa zaměřeného na antickou literaturu, k jaké řecké divadelní hře by přirovnal současnou situaci. „K Sofoklově Antigoně,“ odpovídá po krátké úvaze. „K boji mezi starým a novým světem.“ Díky klasickému vzdělání zná toto dílo nazpaměť. Závěr příběhu plného nečekaných zvratů, který země prožívá v dnešní Evropě, je ale víc než nejistý. Provází jej absolutní napětí.
