Vyberte si jazyk
<!--@page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm }
P { margin-bottom: 0.21cm }
-->
V roce 1999 na mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu vyvolal úžas návštěvníků stánek s názvem „Skupina 99“. Pod touto značkou se skrývala skupina spisovatelů z bývalé Jugoslávie. Deset let poté hasiči z obou stran hranic společně hasí požáry a podnikatelé spolu přes hranice čile obchodují. Znamená to znovuzrození Jugoslávie? Anebo je to alespoň Jugonostalgie? Pro řadu lidí válka v Jugoslávii znamenala nejen ztrátu nejbližších či domova, ale také ztrátu identity. Takový byl alespoň osud lidí, kteří se sami označovali za „Jugoslávce“. Na počátku 90. let to ostatně nebylo nijak vzácné. Najít své místo v nových hranicích bylo nejtěžší zejména pro lidi ze smíšených manželství. Část z nich zvolila emigraci. Známá chorvatsko-bulharská spisovatelka a esejistka Dubravka Ugrešićová je toho nejklasičtějším příkladem. Pro svou kritiku nacionalismu prvního chorvatského prezidenta Franjo Tudjmana byla nazývána „čarodějnicí ze Záhřebu“ a záhy se ocitla na okraji chorvatského společenského života. Poté co zažila mnoho nepříjemných chvil, nakonec zemi opustila a od té doby už několik let vyučuje v Amsterodamu.
Tito neztrácí na popularitě
S pojmem „Jugonostalgie“ přišla právě Ugrešićová a původně byl tento termín v polovině 90. let přijímán negativně. Dnes si však určitou popularitu získal. Móda Jugonostalgie je vidět ve všech bývalých svazových republikách. Na zdech Bělehradských domů můžeme číst nápisy „Tito, vrať se. Vše ti odpustíme.“ Láska k maršálovi však není nejsilnější v Srbsku, ale v Bosně a Hercegovině. V posledních letech se v regionu o Titovi natočily tři filmy, dva srbské a jeden chorvatský.
Na zahojení ran a škod napáchaných válkou a bude ještě třeba řady let. Ale už teď jsme svědky stále většího počtu politických gest, která mohou být tomuto procesu nápravy nápomocny. To je příklad slov srbského prezidenta Borise Tadiće, který porosil Chorvaty o odpuštění za válečné zločiny. Srbsko požádalo o totéž za zločiny spáchané v Bosně a Hercegovině. Smíření též podporuje spolupráce s Haagským tribunálem. Tím, že vydají své válečné zločince, kteří jsou ve svých zemích často považovaní za hrdiny (například chorvatský generál Ante Gotovina či srbský prezident Slobodan Milošević), Bělehrad, Záhřeb a Sarajevo odstraňují překážky, které stojí na cestě k usmíření.
Spolupráce mezi Bělehradem a Záhřebem je čím dál intenzivnější a stejně tak v posledních letech i mezi Srbskem a Makedonií. Ani odtržení Černé hory tradiční pouto mezi Bělehradem a Podgoricou neoslabilo. Ze zemí bývalé Jugoslávie tak mají nejkonfliktnější vztah Chorvatsko a Slovinsko kvůli sporům o hranice. Tento důvod též blokoval vyjednávání o vstupu do EU mezi Záhřebem a Bruselem. Během bilaterálních rozhovorů s regionálními vedoucími představiteli evropští diplomaté své balkánské kolegy vytrvale přesvědčují: „Musíte spolupracovat.“ Bez toho nebude vstup do Unie možný.
Oproti tomu v kulturní oblasti je už teď možné vše. Dokonce i v období hrůz a pustošení války poslouchali obyvatelé Jugoslávie stejnou hudbu. Ceca Ražnatovićová, srbská superstar turbofolku (směsi výbušných balkánských hudebních motivů) a v soukromí jinak vdova po válečném zločinci Željku „Arkanu“ Ražnatovićovi, je nezvláštnějším příkladem této tendence. V Bosně se prodaly statisíce disků Cecy ve chvíly, kdy Arkanova milice páchala ta největší zvěrstva. Goran Bregović představuje další a zcela určitě méně kontroverzní symbol. Narodil se v Sarajevu, je napůl Chorvat, napůl Srb (jeho žena je bosenská muslimka). Během slavných let Jugoslávie byl frontmanem známé skupiny Bijelo Dugme („bílý knoflík“). Je tomu několik let, kdy se hudebníci dali dohromady, aby uskutečnili triumfální turné po všech bývalých svazových republikách. Kulturní festival EXIT v srbském městě Novi Sad každým rokem shromáždí tisíce mladých lidí z celé bývalé Jugoslávie.
A tato blízkost je nakonec nejvíce patrná v zahraničí. V Bruselu, Paříži či Varšavě se všichni občané bývalé Jugoslávie setkávají v balkánských restauracích. V Bruselu se při tiskových konferencích novináři ze zemí bývalé Jugoslávie drží vždy pohromadě. A ačkoliv se to zdá možná jen poněkud hypotetické, cesta k „ex-jugoslávskému“ smíření vede přes Evropu.
SRBSKO-KOSOVO
Sbližování mezi komunitami postupuje po malých krůčcích
Cesta k usmíření mezi národy bývalé Jugoslávie se zdá být ještě dlouhá, domnívá se deník Trouw. Poté, co nizozemský list uskutečnil rozhovor s jedním kosovským a jedním srbským studentem, došel k názoru, že i přes snahu o sblížení mají „velice odlišné názory na citlivá témata, jako je nacionalismus, válka v Kosovu a zločiny proti lidskosti spáchané v bývalé Jugoslávii“. Srb Naim Leo Besiri (22 let) a kosovský Albánec Vigan Limani (18 ans) se účastní holandského výměnného programu, jehož cílem je podpora porozumění mezi dvěma komunitami a předávání znalostí o jejich dějinách a Evropě. Vigan svou účast na projektu vysvětluje tím, že chtěl znát „postoj mladých Srbů jeho věku ke Kosovu“, neboť, jak říká, „vzájemně o sobě nic nevíme. Ale ať chceme nebo ne, historii máme prostě společnou“. Naim by si zase přál „prolomit nacionalismus, vnucovaný [srbským] studentům“ ve školách, tak aby studenti „kladli svým učitelům a rodičům kritické otázky“.
