Vyberte si jazyk
Velká Británie z Evropské unie nevystupuje, alespoň prozatím. Zatímco EU Británii dost možná již opustila. Mlha nad dějištěm bitvy u Bruselu z 8. - 9. prosince se ještě úplně nerozptýlila. Psychologicky a politicky však byl Rubikon již překročen. Jak v Bruselu, tak v Londýně.
Premiér hrál se svými špatnými kartami dost bídně. V rámci EU dostal Británii do izolace, které se šikovně vyhnula i Margaret Thatcherová v době jejích požadavků o „vrácení peněz“. Kroužícím žralokům euroskeptických poslanců a britskému tisku dal ochutnat krev. To nejpíš vyvolá zuřivý boj.
Před námi teď leží měsíce složitých vyjednávání, ve kterých evropští partneři obsadí Británii do role zlosyna, zatímco se budou snažit odvrátit kolaps eura. Možnost, že Británie de facto či skutečně EU dnes opustí, není nemyslitelná. Uvažuje se o ni jak v Británii, tak na kontinentě.
Dřívější bitvy mezi EU a Velkou Británií byly sice důležité, ale týkaly se v podstatě druhotných problému, například zemědělské politiky, rozpočtových příspěvků či vývozů hovězího během „nemoci šílených krav“. Cameronovi se ale podařilo vmanévrovat Británii do pozice proti zbytku světa a to v době, kdy jde o přežití eura a EU samotné.
Evropská média britského premiéra vylíčila jako nějakou zlou vílu, která nechtěla přijmout pozvání na ples nové smlouvy Sedmadvacítky. Ne že by na to neměl právo. Avšak aby udělal radost euroskeptikům uvnitř své strany, zabránil druhým, aby se plesu účastnili, pokud Británii, či spíše londýnské City, nedají „nesvatební“ dárek.
Cameron chce, aby se Británie stala novými Kajmanskými ostrovy v EU. Aby využívala výhod vyplývajících z členství v jednotném evropském trhu finančních služeb, ale nepodléhala žádné kontrole či regulaci ze strany EU. Ostatní lídři s něčím takovým nemohli souhlasit a britský ministerský předseda to dobře věděl.
Ostatní země EU pokračovaly v plánech na volnější mezivládní smlouvu o rozpočtové disciplíně, tedy nikoliv na fiskální unii 17 zemí eurozóny.
Oněch 23 – či více – zemí, které se k novému mechanismu připojí, se bude scházet každý měsíc. A po dobu krize se každý měsíc budou účastnit nového summitu. V některých případech se vynasnaží domluvit se na společné pozici, která bude mít vliv i na britské hospodářské zájmy, a to se potom pokusí prosadit většinovým hlasováním v celé EU.
Kdyby se Cameron svým buldočím postojem nepokoušel vysloužit si v aréně potlesk, volnější „smlouva Sedmnácti či více“ mohla být podepsána. Svými maximálními požadavky v zájmu City (a euroskeptické pravice) ale premiér umožnil několika zemím – mezi jiným Francii – vyhnout se nástrahám nové smlouvy EU a nalézt úkryt před novým federalistickým nadšením kancléřky Angely Merkelové.
Existuje však propastný psychologický rozdíl mezi situací, kdy se celá EU rozhodne pro „druhé nejlepší řešení“, tedy pro mezivládní smlouvu místo dohody všech 27 států, a stejným rozhodnutím, za které je viněna Británie.
Bude Cameron nadále pro londýnskou City požadovat statut Kajmanských ostrovů jako cenu za souhlas Británie s tím, aby instituce EU kontrolovaly nová mezivládní pravidla v eurozóně? Pokud odmítne, „fiskální dohoda“ by mohla být ohrožena, což přivodí pád eura a s ním i celé evropské a britské ekonomiky.
Pokud svolí, euroskeptická lobby, která je hystericky nepřístupná argumentu o prvořadých evropských a britských zájmech – se ho pokusí zničit. Zbývá vidět, zda „fiskální dohoda“, která by měla být dojednána v březnu, udělá dojem na trhy a přesvědčí globální investory, aby znovu začali kupovat státní dluh zemí eurozóny.
Euro by ještě stále mohlo padnout a potenciálně tak přivést ke kolapsu celou EU. „Silnější“ smlouva Sedmadvacítky mohla (ale též nemusela) být pro trhy přijatelnější. Pokud investoři ohrnou nos, Cameron bude pro Francii, Německo i další země příhodným obětním beránkem.
Skutečné národní zájmy Velké Británie žádají, abychom zůstali ústřední a respektovanou součástí EU a hájili tak společné evropské politické a ekonomické hodnoty ve světě. Smlouva celé Sedmadvacítky by na nečleny eurozóny jako je Británie novou rozpočtovou disciplínu neuvalila. Umožnila by však vládě pokračovat ve spoluutváření politiky EU – včetně finanční regulace – z vlivné pozice uvnitř Unie.
Dnes nečelíme problému dvourychlostní či dvoustupňové Evropy, ale problému Evropy Británie proti všem ostatním. Britové ve své nové izolaci jistě zaujmou hrdý postoj. Jako Kajmanské ostrovy – jen bez toho pěkného počasí.
