Vyberte si jazyk
Kritizovat Evropskou unii je v Turecku v poslední době velice v módě. Kritiky se na ni začaly snášet i z těch nejvyšších politických kruhů, ať už se jedná o ministry, či samotného prezidenta, kteří se nyní připojili k těm, kdo v souvislosti s Unií nešetří ostrými slovy a posměšky.
Tuto novou situaci dobře ilustrují slova prezidenta Abdullaha Güla, která použil během oficiální návštěvy Velké Británie [na konci listopadu 2011], kdy Evropskou unii označil [anglickým] přívlastkem „miserable“. V tomto kontextu se začala projevovat tendence Turecka považovat Unii za „organizaci směřující k rozpadu a zhroucení“. Ti, kdo vycházejí z tohoto postulátu, docházejí k závěru, že „čím dál silnější Turecko již nepotřebuje Evropskou unii, která beztak stojí na pokraji záhuby“.
Máme z těchto tvrzení usuzovat, že Turecko mění vůči EU svou politiku? Jestliže je Unie „zuboženou“ organizací na pokraji zhroucení, proč se tedy Turecko stále ještě tolik snaží stát se jejím členem? Nebo snad od tohoto cíle a vize s ním spojené právě ustupuje? Proč by tedy země, která směřuje mílovými kroky k prosperitě, chtěla usilovat o členství v klubu a sehrát úlohu v „Bídnících“?
Všichni dobře víme, jaké důvody Güla k jeho slovům vedly. Negativní postoj, který EU už jistou dobu vůči přístupu Turecka zaujímá, vyvolal zklamání nejen v řadách turecké veřejnosti, ale i mezi těmi největšími stoupenci EU, kteří už neskrývají rozčarování, hněv a beznaděj. K tomuto pocitu přispěl i fakt, že zatímco je Evropa svědkem závažných hospodářských a sociálních kotrmelců, Turecko zažívá silný ekonomický a politický růst.
V tomto kontextu jsou výtky na adresu Evropy výrazem sebedůvěry, která určitým způsobem nahradila dřívější komplex méněcennosti. Jakmile ale tyto pocity vyústí v přehnaný komplex nadřazenosti, jehož důsledkem je diskurs, který se snaží Evropskou unii minimalizovat a který ji ověnčuje nevhodnými přívlastky, pak se tím otevírá cesta k diskreditaci evropského projektu u nás a evropští odpůrci vstupu Turecka do EU tak dostávají do rukou nové argementy.
Je pravda, že Unie dnes zažívá jedno z nejtěžších období své historie. Finanční krize přivedla na pokraj bankrotu malé slabé země, ale i ty, které se těšily pověsti států bohatých a vyspělých. To se neobešlo bez sociálních a politických otřesů. Stejně tak je ale pravda, že se Evropská unie ještě ani nerozpadá, ani nehroutí. Ač dnes působí „nešťastně“ a „nemocně“, má stále ještě prostředky k tomu se vzchopit a získat moc, která jí v současnosti chybí.
Turečtí političtí představitelé toto dobře vědí a uvědomují si, jakou filozofii a hodnoty EU pro Turecko ztělesňuje. Turecké veřejné mínění pak především nesmí interpretovat reakce svých politických představitelů jako rezignaci na evropský projekt. To stejné platí i pro evropské představitele, které iritují tytéž reakce.
