Vyberte si jazyk
Budoucí perspektivy Severské unie by asi byly skvělé – v případě, že by spatřila světlo světa. Pět severských států [Dánsko, Finsko, Island, Norsko, Švédsko] má celkem více než 25 milionů obyvatel. V roce 2006 se jejich společný HDP vyšplhal na více než 1 200 miliard dolarů [v přepočtu 800 miliard euro], což dělá ze severského prostoru desátou největší světovou ekonomiku, hned po Kanadě a Španělsku a daleko před Brazílií a Ruskem.
Na tvorbu unie by byla vhodná doba. Poslední finanční krize zdá se posílila mezinárodní politickou spolupráci i kontrolu. V takovém kontextu je účast na mezinárodních jednáních na nejvyšší úrovni zásadní. Severská federace by našla své místo ve většině nejvyšších instancí.
Příhodná doba krize
Všechny severské země by mohly nabídnout více, kdyby se jejich ekonomika mohla těšit podpoře sousedních států. V době, jako je tato, jsou malé země často silně závislé na jednom nebo několika odvětvích nebo trzích. Když se rozpadl Sovětský svaz, začalo mít problémy Finsko. Dnes je to Švédsko a jeho automobilový průmysl, kdo se potýká s potížemi. Dokud bude každá země nucena poradit si sama, mohou přijít další tvrdé rány. Ve Finsku stojí ekonomika na značce Nokia a lesním průmyslu. V Norsku je průmyslová základna vratká. Unie by tomuto heterogennímu uskupení přinesla stabilitu a mladým Seveřanům větší možnosti profesního zaměření.
Možná bude třeba čekat několik generací, než se evropská soudržnost stane realitou. Severská unie by mohla hájit hodnoty a zájmy Severu energičtěji. Političtí představitelé budou mít větší tendenci zabývat se Evropskou unií, budou-li mít klíčové posty v Evropské komisi a Evropském parlamentu víc na dosah. Jak toho ale dosáhnout?
Chránit zájmy Severu
Dát se přímo cestou jednoho společného státu by nebylo realistické a možná ani žádoucí, neboť každá země se vyznačuje svou jedinečností. Přirozenější by bylo začít vytvářet společenství, jehož členy by tvořilo oněch pět severních zemí. Severská unie se musí stát v prvé řadě předmětem vyjednávání mezi vládami, z něhož vzejde všestranná dohoda. V budoucnu by se dalo nejspíš uvažovat o federaci s dvoukomorovým systémem. Existovala by tak dolní komora, volená poměrným hlasováním s nadnárodními kandidátkami, a senát, kde by velikost země hrála při rozdělování křesel menší roli.
Společenství by mělo svého vedoucího představitele. Přirozenou volbou by byla [dánská] královna Margrethe II, jejíž jméno mluví samo za sebe. V každé zemi by byla druhou nejvyšší hlavou, hlavou unie. A pokud by se to ostatním zemím nelíbilo, mohly by si mezi sebou členské státy úřad předávat – podobně jako v Malajsii, kde se v čele federace střídá sedm sultánů – za podmínky, že by se současně neměnila celá administrativa.
Jazyky nejsou překážkou
Jednou z nejdůležitějších a zároveň problematických otázek unie je jazyk. Řešení by mohlo představovat zavedení druhého severského jazyka vedle mateřského pro žáky už od prvních tříd. Oficiální dokumenty by mělo stačit publikovat ve dvou jazycích, ve finštině a v druhém skandinávském jazyce.
Domnívám se, že projekt je dokonale realizovatelný, tím spíše, že švédská arogance v posledních desetiletích ustoupila. V současné době je na tom nejlépe norská ekonomika, ve výzkumu a modernizaci vede Finsko a Dánsko zase dokázalo nejrychleji vyřešit početné problémy spojené s hospodářskými restrukturalizacemi.
Současní političtí představitelé by mohli oživit Kalmarskou unii [unii švédského, norského a dánského království v letech 1397-1524]. V politické rovině se tento úkol jeví giganticky, ale domnívám se, že by stálo za to se o to pokusit. Lépe pozdě než nikdy.
Protinázor
Nordická unie nemá šanci
Podle Hanse Mouritzena, politologa na Dánském institutu pro mezinárodní studia, je myšlenka Severské unie nereálná. Mouritzen se domnívá, že odlišnost názorů panující mezi skandinávskými a baltskými státy je příliš veliká, přičemž největší rozdíly jsou patrné v oblasti zahraniční a obranné politiky. Střet zájmů existuje i ve sféře ekonomické, kde lze jako příklad za všechny jmenovat rybolov. Mouritzen dokonce ve svých úvahách evokuje historické břemeno regionu, které je tak silné, že se Švédové bojí vstoupit do unie s dánskou monarchií, která zde vládla až do roku 1523, kdy Švédové získlali nezávislost.
Myšlenka vytváření federací, respektive stále užších vztahů mezi zeměmi se rychle šíří, a to nejen na severu, ale i na jihu evropského kontinentu. Rzeczpospolita uvádí, že spornou „Pyrenejskou unii“ Portugalska a Španělska podporuje podle průzkumů 40 % Portugalců a 30 % Španělů. „Federace se Španělskem by nám umožnila vystoupit ze stínu, otevřít se Evropě, Středomoří a Francii“, říká Joao Guerreiro, politolog na univerzitě v Lisabonu. Nostalgie po bývalé Jugoslávii se šíří i na Balkáně, dokonce i mezi Slovinci, kteří jako první z bývalých jugoslávských národů vstoupili do Evropské unie a do NATO a přijali euro. Podobné pocity panují v České a Slovenské republice, které se od sebe oddělily v roce 1993. „Většina Čechů a Slováků by upřednostňovala federaci, ale politikové rozhodli jinak“, konstatuje šéfredaktor slovenského deníku SME Matusz Kostolny.
