Evropská lekce Andrzeje Stasiuka

Proč si spolu Němci a Poláci tak špatně rozumí? Jak se pozná Polák? Jak být Německu nápomocen v jeho vůdčí roli v EU? Nezařaditelný polský spisovatel nám dal několik tipů.

Zveřejněno dne 26 prosince 2011 v 11:00

TOMASZ MACHAŁA: Nakolik vyvolává v Polsku slovo „Německo“ negativní emoce?

ANDRZEJ STASIUK: Vyvolává jich dost, už etymologický původ slova „Němec“ znamená někdo, kdo je němý, s kým se nedá komunikovat, protože jeho jazyk je nesrozumitelný. A potom je tu spousta přísloví, například: „Co bude svět světem, Němec nebude Poláku nikdy bratrem“. Nebo třeba lidová představa ďábla převlečeného za Němce. Mohli bychom přidat další příklady. Dá se říct, že ono slovo mělo dlouho silně záporný náboj, který se po tolika stoletích jen těžko neutralizuje.

I přesto, že existuje Unie, dotace, že zmizely hranice?

Oni to vždycky zkoušeli a pořád zkouší, a to říkám bez ironie a s úctou. To negativum je tak velké, že drtí celou jednu generaci, která by se jinak již zbavila historického traumatu. Když naše dcera chodila do druhé nebo třetí třídy, recitovala před naším německým známým slova „Roty“ (polské vlastenecké písně), mezi kterými figurovala věta: „Německo nám nebude plivat do tváře.“ Samozřejmě to neudělala ze zlého úmyslu. Vůbec ne. Jednoduše chtěla našemu hostu udělat radost tím, že mu zarecituje jediný verš, který o němectví znala. Albrecht z toho byl v šoku, nemohl uvěřit, že se něco takového pořád ve školách učí. A učí.

Newsletter v češtině

Je to se slovem „Polák“ v Německu stejné?

To nevím. Ale i pokud je to stejné, na to, aby to dali znát, jsou příliš dobře vychovaní. Přesto ale upřímně věřím, že vztah Němců k nám je stejně tak komplikovaný jako ten náš k nim. Jen je jednoduše skrytý. Oni se nás snaží tak trochu vyhnat z hlavy.

Je Polák v Evropské unii rovný partner, nebo někdo podřadný?

Na ulici je čím dál těžší je rozeznat podle oděvu nebo chování. Existuje tu určitý transevropský mimetismus. Oku odborníka však zůstávají některé antropologické rysy čitelné. Nesmazatelná slovanská tvář. Dříve když Poláci mluvili na ulici, měli tendenci tlumit hlas. To už dnes nedělají. Alespoň ne v Berlíně. Ale Berlín není Německo, je to Babylonská věž.

A jak je tomu v Paříži, Hamburku, Londýně nebo v Římě?

Před několika lety jsem na náměstí Svatého Petra v Římě rozeznával své krajany bez zaváhání, zvláště ty mužského pohlaví (kteří jsou, co se týče image, očividně rigidnější): kalhoty do půl lýtek, sandály s ponožkami, o něco výš pořádné břicho a nahoře knír, v ruce povinná videokamera. Myslím, že rozdíly mezi starou a novou Unií nás budou provázet ještě dlouho.

Může se ta stará Evropa od nás něco naučit?

My jsme je mezi nás nepřijali, to oni nás do sebe včlenili. Za cenu, že se staneme stejnými, jako jsou oni, nebo se o to alespoň pokusíme. Neexistuje zde žádná oboustrannost. To, „jací jsme“, je v podstatě nezajímá, chtějí pouze, abychom je příliš nedráždili. Mě osobně to nevadí. Tím, že jsme na okraji, máme více svobody.

Bojíte se německé nadvlády? Hegemonie Berlína?

Jakmile existuje skupina, někdo jí dominovat musí, tak to prostě je. Poláci by samozřejmě raději hráli tuto roli sami, ale jelikož je situace taková, jaká je, vládnout bude Německo. Už jednou jsme se pokusili jim v tom zabránit, pomocí jisté Versaillské smlouvy, a všichni víme, k čemu to tehdy vedlo.

Je dominance nutně špatná či nebezpečná?

Všechno záleží na umění podněcovat ty, kteří vládnou, aby „vládli dobře“. To se nám dlouho poměrně dařilo - kvůli svému špatnému svědomí, dějinám a pocitům viny se Němci za každou cenu snažili vládnout opatrně. Ze „špatných Němců“ se stali „dobří“, a za tímto konstatováním není třeba hledat ironii. Jak je však přesvědčit, aby v tom „dobrém vládnutím“ pokračovali? O to by se měla snažit celá Evropa. Mají potřebu být ve všem nejlepší, musíme je tedy směrovat k dobrému vedení. Jinými slovy potřebují, jak bych to řekl, určitý dohled.

Představuje pro vás Unie vyšší, nebo nižší hodnotu než národní stát?

Unie je administrativní systém. Podívejte se, já píšu knihy, texty. Mým nástrojem je jazyk a z této perspektivy také nahlížím na svět. Unie není ucelenou realitou, neexistuje žádný „jazyk Unie“. To je první věc.

Druhá věc jsou dějiny. Samozřejmě existují dějiny světové nebo dějiny evropské. Ale ukažte mi člověka se zdravým rozumem, který se ztotožňuje se světovými dějinami. Dějiny máme každý různé a definují nás stejně jako jazyk. Všechna ta slova o „společném evropském domě“ zní samozřejmě báječně, ale je to spíš propaganda.

Odkud pramení váš obdiv k Německu?

Obdiv… hned takhle silná slova. Na Německu se mi líbí ten protiklad, je to protichůdný svět k tomu našemu. Dobře se mi tam přemýšlelo o dějinách, civilizaci, o mimořádnostech i méněcennostech. Německo zajímavým způsobem vytříbilo mé „poláctví“, které mě obyčejně příliš nezaměstnává. Jakmile se ale ocitnu na Unter der Linden nebo Potsdamer Platz, tak se objeví. Německo neobdivuji, jen tak občas rád zajedu podívat se, jak si tam tyhle otázky osvojují a jak s nimi nakládají.

Měla by se celá Evropa více podobat Německu? Být spořádanější, pracovitější, upravenější a více respektovat zákony?

Komu by tak sloužila příkladem? Ne, to jí nemůžeme udělat. Evropa znamená rozmanitost. Je přece jen neuvěřitelné, že se na tomhle poloostrůvku na konci obrovské Eurasie dokázalo rozvinout tolik národů, jazyků a různých kultur. Jen se prosím na mapě podívejte na tu malou evropskou věcičku. No a co? Má snad být příští etapou Skandinávie se svou sociální idylou? Nikoliv. Evropa by měla být víc řecká. Prosperita a klid ji ubíjejí.

Dříve skutečně existovala, protože dokázala jít do rizika, vyplout na moře dobývat bohatství. Dnes jen hromadí a bojí se ztrát. V národních státech se nevyznám. Vlastně ve státech vůbec. Pro mě je samozřejmě zásadní jazyk. Polsko přežilo rozdělování a okupace díky jazyku a kultuře. V utvrzování národního vědomí sehrálo důležitou roli i náboženství. Katolická církev nahradila rozpočet, armádu i daně. Dnes ostatně usiluje o něco podobného…

To, co mi ale připadá zásadní, je pocit výjimečnosti, jedinečnosti, pro kterou stojí za to se obětovat. Proč se jinak nestát Němcem z pohodlí, Rusem z fantazie nebo Židem v opozici vůči všem? Toto „poláctví“ je určitě jistým výrazem pocitu nadřazenosti, nemyslíte? Ano, nadřazenosti. Samozřejmě, že neopodstatněné. Ale přece jen nadřazenosti.

Obáváte se, že se z Německa stane nebezpečný stát?

Ano a je to velice dobře, protože moje země existuje víc, když ji někdo ohrožuje. Bez nebezpečí a obav je Polsko méně živoucí a o něco víc neexistující. Když se jí ale u dveří objeví nacionalismus, hned se jí daří lépe, znovu získá na barevnosti a bývalé síle. Takže ať vzkvétá německý nacionalismus. Což samozřejmě neznamená, že zapomeneme na ostražitost.

Andrzej Stasiuk

Vypravěč z východní Evropy

Andrzej Stasiuk patří k nejznámějším a v zahraničí nejoblíbenějším současným polským spisovatelům. Zároveň je autorem básní a esejů, literárním kritikem, mírovým aktivistou (rok a půl strávil ve vězení za dezerci) a velkým cestovatelem. Narodil se ve Varšavě v roce 1960, nyní žije už několik let na jihu Polska v horách, kde chová ovce a lamy. Je autorem řady knih, například Opowieści galicyjskich (Haličské povídky, Periplum, 2001), Dukla (Dukla, Periplum, 2006), Jadąc do Babadag (Cestou do Babadagu, Periplum, 2009) nebo Moja Europa (Moje Evropa, Periplum, 2009).

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma