East Side Gallery, část berlínské zdi, 2007. Photo : Brozzi / Flickr

Jen zdánlivé sjednocení

Východní Němce zaměstnala adaptace na novou společnost natolik, že si nestačili vyřídit své účty s bývalou NDR. A vytvářením mýtu o sjednocení se skutečná diskuze neotevře, domnívá se spisovatel Thomas Brussig.

Zveřejněno dne 6 listopadu 2009 v 15:59
East Side Gallery, část berlínské zdi, 2007. Photo : Brozzi / Flickr

Od té doby, co mě díky mé dráze spisovatele zná široká veřejnost, to znamená od roku 1995, tvrdím, že diskuze o NDR uvízla na mrtvém bodě. Přesněji ji zadusilo sjednocení Německa, které od základu otřáslo životy téměř všech východních Němců. Debata o „dřívější době“ se tak stala příliš velkým luxusem. Nejprve bylo zapotřebí si vybrat to správné pojištění, připravit se na přijímací pohovory do zaměstnání, dozvědět se, co obnáší být majitelem nemovitosti. Tyto ne zcela romantické aspekty zahltily po pádu zdi život východních Němců natolik, že se jakékoliv ohlédnutí nazpět zdálo být kontraproduktivním. Dal jsem se na sociologii, abych pro jednou skončil s tím, co mi do hlavy vštěpoval Neues Deutschland [oficiální deník Strany].

Myslet na NDR – zemi, kde všechny tyto problémy, které se nám dnes nedaří řešit, neexistovaly – si mohli dovolit jen ti, kteří si své místo v této nové a příliš cizí společnosti, najít nedokázali. Nostalgie po NDR se zrodila právě tímto způsobem a pak se šířila jak vznícený střelný prach. Lidí, kteří se nedovedli přizpůsobit a vedli tak nespokojený život bylo totiž mnoho. Mnohem více, než si na Západě dovedli představit. A nešlo přitom jen o agenty Stasi či jiné rudé darebáky ze státního aparátu. Fotografu Joachimu Liebemu se podařilo o několik let později najít osoby, které se na podzim roku 1989 náhodou mihly před objektivem jeho fotoaparátu, a měl možnost s nimi promluvit. Z deseti vyfotografovaných osob, které s rozhovorem souhlasily, uvedl pouze jeden, že ve svém životě uspěl. Ostatní dělají, co mohou, snaží se, zatínají zuby. A znovu opakuji, že to nebyli lidé, kteří přišli o své funkce, ale demonstranti, kteří pád NDR uspíšili. Je jasné, že ze všech východních Němců se kancléřem mohl stát jen jeden, ale domnívám se, že sjednocení nám mělo nabídnout lepší míru úspěchu než jeden ku deseti.

Od roku 1995 také říkám, že nevidím žádnou šanci na nastolení opravdové debaty o NDR. Diskuzi podobnou vyřizování účtů, které osmašedesátníci vedli se svými rodiči ohledně nacismu. Je pravda, že NDR za sebou nezanechala tolik monstruózních a naléhavých otázek jako Třetí říše, nevedla agresivní válu a nespáchala genocidu. Jediné co jí tak můžeme vyčítat je, že vydržela tak dlouho. Také nemůžeme podceňovat demografický faktor: jestliže v roce 1968 požadovala vysvětlení celá jedna generace, dnes může své rodiče do horkého křesla posadit jen pětina generace studujících; zbytek nemá s NDR nic co do činění.

Sjednocení? Jedno slovo, dvě lži

Newsletter v češtině

A přesto diskuze zuří. Rozhodli jsme se však konečně jít v této otázce do hloubky? Naneštěstí ne. Ještě než si slovo vzaly politické osobnosti, se jazyk diskuze zcela pokřivil. Dnes se nedokážeme dostat přes obraty jako „stát bezpráví“ a „totalitní režim“ na jedné straně a „nebylo na tom jen vše špatné“ na straně druhé. Tato diskuze však přináší alespoň dva nové aspekty, za které můžeme být vděční. Zaprvé, Západ se musí konečně smířit s tím, že bude hodnocen a souzen Východem – až do dneška to bylo výhradně naopak. Po pádu zdi měl Východ na chvíli volnost o sobě přemýšlet a redefinovat se. Za druhé, zdá se, že jsme pochopili, že nástroje, které jsme uplatňovali na Třetí říši, nám ve vztahu k NDR moc užitečné nejsou.

Západ, jakkoli si byl vědom své neústavnosti, trval na zachování Základního zákona [z roku 1949] a odmítal jakoukoli debatu s argumentem, že není čas na „dobrodružství“. Hlavní město se přesunulo do Berlína a vytvořil se pakt solidarity, ale kromě toho se heslem dne stalo: na Západě nic nového. Sjednocení? Jedno slovo, dvě lži. Žádné „sjednocení“ neproběhlo, protože Německo ve svých hranicích z roku 1990 nikdy předtím neexistovalo. A přistoupení není sjednocením. „Kapitalismus nezvítězil,“ hlásalo v roce 1990 jedno graffiti, „je to jen to, co zůstalo.“

Otázka německé jednoty je zaminovaným prostorem. Na Východě zůstává tématem číslo jedna šok ze sjednocení a jeho následků; Západ raději ani nešpitá. A tak když štěstí nenalézáme ani na Východě, ani na Západě, znamená to, že je něco v nepořádku s celou zemí. Přitom sjednocení se uskutečnilo s takovou nadějí a takovou důvěrou, tolika pozitivními pocity vůči druhé straně! A teď?

Každá generace má svou revoluci. Byl tu rok 1968, byl i 1989. V takovém rytmu by už skoro bylo načase … A tentokrát bychom přijít s tím, že jsme v roce 1990 zapadli pod koberec.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma