Vyberte si jazyk
Sobota 22:30, večírek začíná. Taxík zastavuje a otevírá se před ním brána. V Berlíně se nastupuje dopředu, na místo spolujezdce. Řidič se jmenuje Anthony Appiah, je mu 47 let a narodil se v Ghaně. V Berlíně žije od svých 20 let.„Do Západního Berlína jsem přijel studovat ekonomii. Měl jsem poté problém najít práci a tak jsem se dal na taxi. Dnes se tu cítím doma, jsem Berlíňan,“ vysvětluje, zatímco jeho vůz rychle přejíždí po Torstrasse, staré ulici ve východní části, která je dnes plná uměleckých galerií všech žánrů.
Stavíme na Schönhauser Allee před White Trash, jedním z nejpodivnějších míst ve městě. „Vítejte v Berlíně,“ vítá nás zvesela majitel prostor Walter „Wally“ Potts. „Toto město je posledním místem v Evropě, kde se ještě dá dobře bavit. Každou sobotu tu potkávám lidi, kteří se sem sjíždějí ze všech koutů světa. Někteří si ani nezaplatí hotel a noc stráví po barech či klubech a pak se vrací domu, aniž by zamhouřili oko,“ směje se Wally. V Berlíně pro tento druh rychloturistů používají pojem „easyjeters“, podle názvu letecké společnosti, která do tohoto nového evropského nočního snu zajišťuje dopravu.
Maloměšťáky tu nenaleznete
Je nedělní poledne. Město zvolnilo své tempo. Ve čtvrti plné zeleně, v Treptowě, se v okolí Arény, obrovského koncertního sálu, koná stálý bleší trh. Dá se tu nelézt vše: ceníkové tabule z rychlého občerstvení, televizní ovladače různého stáří, kožené bundy, kuchyňské spotřebiče, gumové holinky, číslo časopisu Max z roku 1992, z jehož obálky smyslně shlíží zpěvačka Nena, která proslula písní 99 Lüftballons.
Ceny jsou poměrně směšné, ale stejně se smlouvá. Rozhodně tu nepanuje buržoazní atmosféra: v Berlíně totiž žije hodně lidí s omezeným rozpočtem. Město patří mezi nejchudší v Německu, nezaměstnanost dosahuje 17% a v období krize asi překročí 20%. V Berlíně nenajdeme žádný finanční distrikt ani sídla velkých nadnárodních korporací. Po sjednocení se sem přesunula pouze politická moc.
Berlín umí být i nebezpečný
„Žádná z velkých německých firem nemá své sídlo v Berlíně, které ostatně ani není průmyslovým městem. Ale Berlíňané zdědili z období totality umění poradit si, což jim v životě velmi pomáhá. I do dnešní mentality se tak dostal duch vzájemné pomoci, který kdysi ve Východním Berlíně usnadňoval život,“ vysvětluje Yannick Pasquet, který pracuje jako novinář pro Agence France Presse. V Berlíně žije deset let a je autorem nedávno vydaného díla o Německu po sjednocení, Zeď v hlavách.
Během dvaceti let, poté co překonal útrapy minulého století, se Berlín přeměnil ve slušnou metropoli příštího století. Hlavní město Německa má daleko do vyumělkovanosti Londýna, New Yorku či Paříže, avšak již od začátku 80. let se snaží být městem šitým na míru člověku. Berlín, to je zábava, která nic nestojí, ani nic nepřináší, jen radost ze setkávání se. Je také místem výměny úžasných pracovních procesů. V některých barech nedostávají diskžokejové, kteří zde hrají, a umělci, kteří je vyzdobili, často žádný plat. Na oplátku v lokálech kde hrají, nebo které zkrášlují, mohou popíjet na účet podniku.
Třiadvacetiletému zpěvákovi skupiny Herpes, Florianu Püehsovi, se v Berlíně začíná dařit. Výše uvedené komentáře potvrzuje: „Berlín je jediné město v Německu, ve kterém mám možnost slušně vyžít z mé práce muzikanta. Dnes nepřijíždí mladí lidé do Berlína kvůli tomu, že tu pobývali David Bowie či Lou Reed. Přijíždí, protože jsou tu nízké nájmy a protože se tu dají najít levné zkušební prostory. To platí i pro malíře, spisovatele. Zkrátka je to město vhodné pro umění. Několik měsíců jsem žil v Paříži. Tam se však nedalo zůstat, život byl příliš drahý. Ale Berlín je i nebezpečným místem. Znám mnoho lidí, kteří se sem přestěhovali, aby tvořili a nakonec na nic nepřišli. Berlín je místo, které umožňuje žít bez životního cíle, což je dvojsečná situace. Je to město, ze kterého je rovněž třeba umět odejít.“
Kibuc verze 3.0
V průmyslové čtvrti Tempelhof, v prostorách bývalého pivovaru se usídlil projekt Palomar 5. Palomar 5 je skupina třiceti mladých lidí, kteří pochází z celého světa a dohromady se dali prostřednictvím Twitteru, Facebooku a Skypeu. Sešli se v Berlíně, aby se společně pokusili vytvořit pracovní svět budoucnosti. Na tomto projektu spolupracuje několik národností (Francouzi, Indové, Britové, Američani, Rusové …). Jejich profesní profily mají též velký rozptyl: spisovatelé, novináři, hackeři, akademici, filmaři, reklamní pracovníci …
Jedním z duchovních otců projektu je třiadvacetiletý Matthias Holzmann. Spolu se svými pěti vrstevníky se Holzmannovi podařilo přesvědčit Deutsche Telekom, aby tento bláznivý projekt na šest týdnů financoval. Žijí v komunitě, uhnízděni v obrovské místnosti, s notebookem v podpaží, a dohromady se snaží vynalézt pracovní postupy pro 21. století. Každý spí ve vlastním miniboxu a prostor o více než 600 metrech čtverečných, ve kterém všichni společně manévrují, jakoby vypadl z filmu Stanleyho Kubricka.
Palomar 5 je takový berlínský módní kibuc 3.0. Malí géniové, kteří sem přišli z různých koutů této planety, se zde zabývají pracovními vztahy a budoucností. A to na prostoru, který jim může nabídnout jen německá metropole. „Ještě nevíme, jaký bude výsledek, ani jak se využije. Berlín je jedním z mála měst na světě, který tento druh experimentu umožňuje,“ prohlašuje Matthias. „Nabízí prostor, akceptuje rozdílné mentality, podporuje setkávání.“
