Vyberte si jazyk
„Jak se pozná, že chlap, který se podezřele potuluje kolem našich bank, je civilní agent Italské finanční policie? Jednoduše: čte Wall Street Journal vzhůru nohama.“ Tento sarkastický tón má zažehnat dva pocity: podráždění a strach. Na jedné straně podrážděnost Švýcarska vůči Italům - Řím k navrácení kapitálu do země ještě nikdy nepoužil tak tvrdá opatření. Na druhé straně strach - švýcarským bankám opravdu hrozí, že z jejich trezorů zmizí 200 miliard euro. Ještě více se ale země obává ztráty své image daňového ráje, na kterém založilo valnou část svého úspěchu.
Newsletter v češtině
První „rána“ zasáhla Švýcarsko na konci devadesátých let, kdy propukl skandál kolem odúmrtních fondů ve švýcarských bankách. Šlo o peníze Židů deportovaných do koncentračních táborů, kteří si svůj majetek nikdy nevyzvedli. Švýcarsko se narčení bránilo tvrzením, že se pokoušelo dohledat majitele účtů, úkol se však ukázal být neproveditelným. Mezitím musely švýcarské banky situaci kolem svých účtů poněkud osvětlit. Poprvé v historii se tak zakalil mýtus o nedotknutelnosti švýcarského bankovního tajemství.
Poplatníci se bojí honu na čarodejnice
Druhá rána přišla loni v létě, kdy Spojené státy, pronásledující daňové podvodníky, donutily Unii švýcarských bank, aby jim sdělila některé důvěrné informace. Třetí úder přivodila Švýcarsku Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), když ho zapsala na tzv. „šedý seznam“ daňových rájů. Helvétská konfederace byla sice posléze ze seznamu vyškrtnuta, ovšem mnozí investoři propadli skepsi a začali si klást otázku, zda jsou jejich peníze uložené v Luganu a okolí opravdu v bezpečí. A nyní přichází italská vláda se svou daňovou amnestií umožňující těm, kdo vyvezli kapitál do Švýcarska, aby ho navrátili do Itálie s pokutou odpovídající 5 % částky. V Itálii provázely souhlas s tímto opatřením protesty a pochybnosti. Zdá se ale, že toto opatření bylo přijato. „Funguje,“ říká Paolo Bernasconi, který v Luganu působil dvacet let jako hlavní prokurátor a který je dnes advokátem a profesorem na švýcarské univerzitě v Saint-Gall. „Mnoho Italů na zaplacení pokuty přistoupí. ‚Daňový štít‘ funguje dobře. Italský hon na čarodějnice terorizuje daňové poplatníky, kterým je namlouváno, že švýcarské bankovní tajemství už neexistuje,“ říká Bernasconi. Jsou tu každopádně další vysvětlení. Dva hlavní důvody, proč bylo tolik peněz uloženo ve Švýcarských bankách, dnes ztrácejí opodstatnění. První důvod – strach z komunismu – sahá k poválečnému období, druhý – strach z únosu – do období let sedmdesátých. Minulý týden provedla finanční policie prohlídku v 76 italských pobočkách švýcarských bank. Na italsko-švýcarských hranicích byly umístěny „Fiscoveloxy“, aby fotografovaly vozidla s italskou poznávací značkou přejíždějící do Švýcarska. Podle různých, ať už podložených, či nepodložených zpráv střeží východy z bank agenti v civilu.
Nebývalé napětí
„Pokud se pamatuji, nikdy jsme takové napětí s Itálií nezažili,“ přiznává Giancarlo Dillena, ředitel Corriere del Ticino. „To je pravda,“ souhlasí předseda švýcarské liberálně-radikální strany Fulvio Pelli. „To, co nás dráždí, je ale způsob, jakým je tento ‚daňový štít‘ prezentován. Jedná se o systematickou dezinformaci, kdy se [veřejnosti] namlouvá, že jsme švýcarský bankovní systém úplně předělali a že už není bezpečný.“ Bernasconi je znovunavázání dialogu s Itálií příznivě nakloněn, ale na použité metody má tvrdý názor: „Nikdo nikdy nefotografoval osoby vstupující do Švýcarska, a to ani v době Rudých brigád.“
Bojí se Švýcarsko, že přijde o své bohatství? „Jeho síla nezávisí na penězích cizinců,“ říká Giancarlo Dillena. „Právě naopak. Jestliže si u něj ukládají peníze cizinci, je to proto, že je silné. Všechno tu funguje lépe než v Itálii. Ne náhodou si tu svá sídla zřídily velké podniky, jako třeba Zegna.“ V bankovním světě se začíná strach projevovat konkrétními dopady. Aniž by kolem toho dělali mnoho povyku, navštěvují někteří nejvíce vystrašení zaměstnanci nástavbové kurzy – švýcarští bankéři chtějí totiž italským klientům nabídnout zvláštní produkty, díky nimž by více investovali. Doby, kdy stačilo čekat na klienta s kufříkem naditým bankovkami, je pryč. Jak celá tato záležitost skončí? „Naše země funguje na principech přímé demokracie,“ varuje Pelli. „Můžeme uspořádat referendum, kterého bude Itálie litovat. Naše země je malá, ale ať si dají pozor ti, kdo vyhledávají sváry.“
Pohled ze Švýcarska
Opatření s volební příchutí
„Řím se pustil do účtování,“ píše L’Hebdo, který dále uvádí, že „podle italského ministra ekonomiky Giulia Tremontiho je 550 miliard euro náležejících Italům uloženo v zahraničí, z toho valná část ve Švýcarsku. Řím doufá, že se mu do nejzazšího data, které připadá na 15. prosince, podaří dosáhnout cíle, jímž je návrat 80-100 miliard euro roztroušených po celém světě.“ Jak ale dodává lausannský list, „těžko nevidět, že Berlusconi a jeho ministr pro ekonomiku sledují tímto daňovým manévrem další cíle, spojené s italskou politickou agendou: nástupnictví po Berlusconim. Tremonti (62 let), který se jako jeden z mála těší ve vládě seriózní reputaci, má ambici vyhoupnout se na římský Olymp. Vyjádřit agresivní postoj k daňovým únikům, což je téma přinášející v době finanční krize politický kapitál, znamená rovněž upozornit na svou osobu jako na možného nástupce po Berlusconim (73 let) v očekávání duelu, v němž se během příštích parlamentních voleb střetne s jiným pravicovým lídrem, postfašistou Gianfrancem Finim (57 let). Berlusconi podporuje Tremontiho, aby si kryl soudně záda, tak jako Chirac vsadil – ovšem neúspěšně – na Dominiqua de Villepina.“
