Vyberte si jazyk
Na 100 000 demonstrantů se té noci [2. ledna] shromáždilo kolem budovy opery, vládních paláců a nejhonosnějších bulvárů v Budapešti na protest proti nové ústavě, kterou prosadil premiér Viktor Orbán a schválil parlament.
Demonstrantů, kteří reprezentovali občanskou společnost vyčerpanou hospodářskou krizí, bylo víc než kdy dříve. Podobně jako chlapci z Pavlovy ulice [ze slavného románu Ference Molnára z roku 1906] sváděli předem ztracený boj. V operním divadle, v záři zlatých lustrů, zatím vláda slavila navzdory nelibosti mezinárodního společenství vznik nového státu.
Podle nové ústavy podléhá centrální banka od nynějška politické moci (což je za současných finančních bouří poměrně zvláštní idea) a to samé platí i pro Ústavní soud a média (mnoho novinářů už bylo v souladu s novým tiskovým zákonem propuštěno). Vedoucí představitelé současné Socialistické strany pak mohou být zpětně stíháni za „komunistické zločiny“ spáchané ještě před rokem 1989. K tomu je třeba připočítat četná legislativní opatření sahající od statusu zahraničních Maďarů až po heterosexuální manželství.
Buržoazní Budapešť pohřbila válka
Maďarsko je od nynějška více autoritativní a antimoderní, což zneklidňuje Evropskou unii, Ameriku v čele s Barackem Obamou, a dokonce i Mezinárodní měnový fond, který zmrazil jednání s Budapeští o masivní půjčce na podporu živořícího forintu.
Viktor Orbán, který se narodil jako liberál, ale brzy se nakazil populismem, oživil spolu s krajně pravicovou stranou Jobbik reakcionářský duch, který se příčí Západu. Ti, kdo četli romány Sándora Maraie (1900-1989) nebo Gyuly Krúdyho (1878-1933), budou Maďarsko v nich popisované hledat v současné realitě jen velice těžko. Právě tato nesourodost ale umožňuje porozumět fašizujícímu mrukotu linoucímu se z nového Maďarska.
Márai, podobně jako mnoho dalších spisovatelů narozených v první polovině minulého století, popisuje, zejména ve svém stěžejním díle Zpověď, oslnivý a blahobytný svět velké imperiálně-monarchistické Budapešti. Brilantní intelektuální život, tolerance a vybrané způsoby byly charakteristickým znakem civilizace, kterou zde sleduje Eliáš, jehož lásku k vlasti vyvažuje přirozený a osvícený kosmopolitismus.
Jinak tomu snad ani v případě lidí, kteří bydlí v domech plných knih a kde se v rodině hovoří třemi až čtyřmi jazyky, nemůže být. Všude, včetně Maďarska, bývala buržoazie hnacím motorem moderní Evropy. Byl tu ale problém. Podél celého Dunaje se buržoazie po dlouhých staletích válek a cizí nadvlády rodila se zpožděním a navzdory nádheře „belle époque“ byla velice křehká.
V době, kdy psal Márai, už tento buržoazní svět neexistoval: pohřbily jej sutiny první světové války. Buržoazii terorizovanou krátkou a krvavou bolševickou revolucí ukonejšil fašismus admirála Horthyho (1920-1944), který ji okouzlil svými symboly a nacionalistickými a feudálními nařízeními. Po roce 1948 prodloužilo její eutanázii čtyřicet let lidové demokracie.
Návrat k tržní ekonomice nestačí
Tržní ekonomika, která přišla v roce 1989 ze dne na den, přinesla středním třídám trochu čerstvého kyslíku. To ale nestačilo. Slabý forint přiměl k rychlé změně názoru ty, kdo snili o blahobytu, obnově a prosperitě po vzoru západních zemí. Na povrch vypluly strachy a pýcha, v nichž Maďarsko, sevřené mezi Západem a Východem, po staletí žilo.
Demokratické hodnoty, pluralismus, dialog a rozmanitost se zdají být nadbytečné, když se v běžném životě nedostávají peníze na nákupy a placení účtů. Vyvstává pokušení uzavřít se sama do sebe a snít o Velkém Maďarsku, k němuž se připojuje špetka viktimizace za rány minulosti – od válek proti Turkům, přes Trianonskou smlouvu podepsanou po skončení první světové války, v jejímž důsledku Maďarsko přišlo o dvě třetiny svého území, až po sovětskou invazi.
V tíživých okamžicích se tato stará choroba Maďarska projevuje sklonem k hrdému zdůrazňování sebevražedné jinakosti podepírané sladkým altajským jazykem, jemuž nikdo v Evropě nerozumí. Když dal Orbán svou novou ústavou v sázku mezinárodní společenství – „Nikdo se nám do toho, co děláme, nemůže plést,“ jak řekl – hovořil právě v tomto duchu.
Reformy, modernita, trhy, to všechno může počkat. Lepší je vrhnout se do náruče stejně tak neurčitě definovaným mýtům o rasové čistotě, posvátnosti půdy (kterou cizinci z globalizovaného světa mohou skupovat za pár forintů) a silném muži ve vedení. Střední třídy byly opět rozdrceny. Soukolím státu a inflací. Pokušení se s politickými protivníky nikoliv bít, ale rovnou je odstranit, odsoudit a rozmělnit v mlčenlivosti, získalo opět navrch. Ale k tomu, aby se maďarští sourozenci evropské rodině příliš nevzdálili, je zapotřebí pochopit, proč onemocněli.
Opačný pohled
Snůžka často nezasloužených kritik
„Všichni Orbána napadají,“ píše dnes konzervativní varšavský deník Rzeczpospolita, který poukazuje na skutečnost, že na hlavy maďarské vlády se snáší kritika „v podstatě za vše“, a to často nezaslouženě.
„Levicová média v Evropě se předhánějí v dramatických líčeních situace v Maďarsku, kde, jak tvrdí, se objevuje fašismus a slábne demokracie a vláda, která občanům nabízí vlastenecký program, umlčuje své politické oponenty a zároveň nechává odhlasovat zákony, které porušují v Evropě přijímané normy.“
Podle Rzeczpospolity je Orbánova vláda nespravedlivě viněna ze zákazu hlavní opoziční strany. Nechala totiž odhlasovat zákon, který Maďarskou socialistickou stranu (MSZP) označuje za „kriminální organizaci“. Ve skutečnosti tento termín použil předchůdce strany - komunistická Maďarská socialistická strana pracujících (MSZMP), která zemi vládla do roku 1989.
Podle názoru Kai-Olafa Langa, odborníka z berlínské Nadace pro vědu a politiku [Stiftung Wissenschaft und Politik], „...není lehké [úspěchy Orbánovy vlády] objektivně zhodnotit. Na jedné straně se snaží nastolit sérii hospodářských reforem, které mají situaci zlepšit, například zavedením šestnáctiprocentní plošné daňe z příjmu. Na druhou stranu jsou mnohé její činy kontroverzní.“
