Vyberte si jazyk
Události posledních třech týdnů Evropskou unii definitivně zbavily roušky pokrytectví spočívající v přesvědčení, že státy, které ji tvoří, si jsou přes všechny své rozdíly rovny. Zaprvé se eurozóna rozhodla scházet se, rokovat a rozhodovat v uzavřeném kruhu. Bez ostatních a tedy i bez nás [Poláků]. To podkopává a omezuje roli Evropské komise, která od svého založení staví na principu vzájemné rovnosti členských států, a stejně tak i Evropského parlamentu, jehož křesla jsou státům přidělována na základě velikosti populace. Pokud bude evropský pakt stability přijat ve své stávající podobě, vznikne jakási unie v Unii. V celé řadě otázek bude tato omezená unie diktovat své podmínky ostatním, podobně jako to dnes činí „Merkozy“.
Za druhé rozhodnutí o snížení ratingu 9 států eurozóny nebude mít nutně přímý dopad na náklady na obsluhu jejich dluhu (snížení ratingu Spojených států nic takového nevyvolalo a dluh Itálie je dnes dokonce levnější než v době, kdy měla země lepší hodnocení). Toto snížení však naopak zcela jistě ovlivní určitou neformální hierarchii mezi členskými státy a váhu jejich hlasů v rámci Unie. Tím pádem dojde k posílení vůdčího postavení Německa, které si svůj rating udrželo. Stejně tak nabude na váze německá politika opatrné úspornosti. Německo by si pravděpodobně mohlo půjčovat ještě levněji a více tak stimulovat svůj trh, čímž by se jeho hospodářský náskok vůči zbytku Evropy jen zvýšil.
Důsledkem bude, že kvantitativní kritéria Lisabonské smlouvy (výpočet kvalifikované většiny v rámci Evropské rady, která se zakládá na dvojím kritériu – počtu členských států a demografické váze) ztratí svůj význam ve prospěch stále významnějších kritérií kvalitativních (kvalita státu a jeho hospodářství). Budeme dokonce svědky úpadku dua „Merkozy“, kterého vyvede z rovnováhy příliš silné postavení Merkelové vůči Sarkozymu. Podniknout v Evropě cokoliv bez Německa bude ještě těžší. Zbývajících 26 členských států proti Německu nic nezmůže (tedy kromě rozložení Unie).
Rozhodovací procedura a rozložení hlasů v Parlamentu, Komisi a Radě, o nichž se v rámci Lisabonské smlouvy tak pracně vyjednávalo, je v troskách. Určitou dobu bude Unie fungovat jako kdysi fotbal, kdy jej sice hráli všichni, ale jen Německo vyhrávalo.
Mladým demokraciím se nedůvěřuje
Za třetí vyostření rétoriky a politických kroků vůči Maďarsku ukazuje, že v Unii si některé státy mohou dovolit více než jiné. Orbán zcela určitě vede ohavné řeči a provádí stupidní hospodářskou politiku. Ale z institucionálního hlediska neučinil nic, co by neprošlo i v ostatních státech. Jeho útok na média neškodí svobodě slova o nic více, než to, co kdysi provedl Sarkozy s francouzskou veřejnoprávní televizí a ještě předtím Berlusconi s italskými médii. Co se týče BBC, ta je, jak tomu bylo ostatně vždy, v personálních otázkách pod přímou kontrolou vlády. Stejně tak Maďarská centrální banka nebude pod kontrolou vlády o nic více, než je tomu v případě Bank of England či amerického Fedu. Mezinárodní společenství v klidu tolerovalo a stále toleruje podobné postupy ve Francii, Itálii, Anglii či Spojených státech, nikoli proto, že by si jich snad nikdo nevšiml, ani z důvodu jakési nesmělosti vůči velmocem, ale zkrátka proto, že v nich nespatřuje nic závadného. Staré a velké demokracie, stejně jako německé dluhopisy, těží z kapitálu v podobě důvěry, která mladým a malým demokraciím vždy scházela.
Z jistého pohledu tyto rozdíly existovaly vždy a vždy se s nimi také počítalo. Dnes o nich však hovoříme zcela otevřeně a neváháme je institucionalizovat. Jaké důsledky to bude mít v dlouhodobém horizontu pro Polsko a pro Unii, zatím nevíme. Obecně přináší adaptace formy (institucionální) na obsah (například ekonomický) ve výsledku racionalizaci institucí. Ale dnes máme co do činění s emocemi, to znamená s politikou.
Rozdíly zveličované emocionálně a politicky, rozdíly rozhlašované a institucionalizované jsou pro všechny nepříjemné. Řada států bude mít ještě větší problém s akceptováním postavení Německa v Unii. A Německo bude mít větší problém souhlasit s pokračováním snah o solidaritu a sebeomezování. To znamená, že kromě napětí v ekonomice a vnějších vztazích musíme očekávat velké napětí na mezinárodní úrovni a závažné problémy rozhodovací. Alespoň do té doby, než pokrytectví zakládajícího mýtu Evropské unie nenahradí nějaká nová logika. K tomu však nedojde ani rychle ani bezbolestně.
