Vyberte si jazyk
<!--@page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm }
P { margin-bottom: 0.21cm }
-->
Francií hýbe debata o národní identitě vyvolaná prezidentem Nicolasem Sarkozym. Nabízí řadu otázek. Svědčí o zúženém pohledu na imigraci? Má se vztahovat pouze na otázky spojené s islámem? Můžeme se vyhnout její politické instrumentalizaci? V prohlášení, které 8. prosince otiskl list Le Monde, chtěl francouzský prezident vyjasnit meze této diskuze. *„Národní identita je protijedem na tribalismus a komunitarismu*s,“ píše. „Z tohoto důvodu jsem si přál velkou debatu o národní identitě. Tato nejasná hrozba, kterou cítí tolik lidí v našich starých evropských národech, ať už oprávněně či nikoliv, jejich identitu ovlivňuje. Musíme se o tom všichni společně bavit, jinak hrozí, že když tento pocit vytěsníme, tak se nakonec stane zdrojem obrovské zášti.“ Tato debata o národní identitě probíhá několik měsíců před regionálními volbami a mnoho pozorovatelů ji proto považuje za způsob, jak přilákat voliče krajní pravice. V listu Libération odsuzují muslimové házení všech svých souvěrců ve Francii do jednoho pytle a jejich stigmatizaci. V listu Le Monde[vyslovuje socioložka](http:// www.lemonde.fr/societe/article/2009/12/03/claudine-attias-donfut-on-occulte-la-realite-de-l-integration-de-la-majorite-des-immigres_1275577_3224.html) Claudine Attias-Donfutová názor, že „vyvolání takové debaty by mohlo znamenat, že zažíváme krizi identity, (…) Tím, že se příliš zdůrazňují problémy imigrantů, ať už to je z důvodu je odradit, či z nich učinit oběti, zakrýváme vcelku banální realitu integrace naprosté většiny z nich.“
Avšak „máme, oproti veškerým zjevným faktům odmítnout skutečnost, že se otázka imigrace dostává do všech diskuzí o identitě?,“ ptá se politologAlain Duhamel v listu Libération. „Jak by to bylo možné, když přistěhovalectví bylo vždy součástí francouzské historie a identity. Jakým způsobem bychom museli popřít realitu, abychom mohli přemýšlet o nové francouzské identitě a nevčlenit do ní neustálou přítomnost a specifičnost imigrace? Francie je zemí s tradicí přistěhovalectví, které existovalo prakticky neustále. Tato skutečnost ji velmi odlišuje od většiny sousedů, ať už se jedná o Itálii, Španělsko, Portugalsko, Belgii, Německo či Velkou Británii, atd.“
Identita a vyloučení
Problém je, že „se v mnoha ohledech seismografem v evropském tápání po identitě stal islám,“ upozorňuje vLe MondeJean-Paul Willaime. Ředitel Evropského ústavu pro studium náboženství připomíná, že evropský islám zůstává menšinovým fenoménem a poukazuje na „obrovskou disproporci mezi demografickou vahou muslimské populace v Evropě a obavami, které vzbuzuje.“ Vysvětlení spočívá v tom, že „ať už jsou evropské společnosti jakkoli sekularizované, ještě zcela neopustily teritoriální koncepci náboženské příslušnosti a tak pomyslný typický tuzemec, stejně jako pomyslný Evropan zcela nábožensky neutrální nejsou.“
Národní krize identity, které lze najít v řadě západních zemí ve skutečnosti skrývají mnohem hlubší krizi, „krizi identity Evropy,“ domnívá se list Adevărul. Podle tohoto rumunského deníku o tomto fenoménu svědčí „zavedení testů z historie pro imigranty“ ve Velké Británii, myšlenka „občanství s požadavky“, což znamená bodový systém v Itálii, či referendum o minaretech ve Švýcarsku. Tento fenomén se pak dá i vysvětlit „zrodem paralelních společenství“ ve kterých imigranti žijí. A přesto, ačkoliv je identita „svou definicí a od přírody procesem vyloučení,“ je rovněž „prvkem, kterého se nemůžeme vzdát,“ domnívá sepolitolog Giovanni Sartoricitovaný listem El País. „Bylo by velkou chybou se jí zbavit, protože společnost nemůže existovat bez jasného a pevného sociálního spojovacího vlákna, bez kterého by byli občané a jednotlivci jen volnými atomy.“ Naneštěstí, pokračuje Sartori, západní demokracie „čelí problémům, až po jejich explozi.“ A co se týče integrace izolovaných komunit v rámci naší společnosti: „není jiná alternativa než přemýšlet o etických a politických hodnotách, na kterých chceme tuto integraci stavět,“ uzavírá.
