Životní prostředí: Proč klimatická politika Polsko netáhne

Hnědouhelná elektrárna Pątnów, prosinec 2008.
Hnědouhelná elektrárna Pątnów, prosinec 2008.
12 březen 2012 – Gazeta Wyborcza (Varšava)

Varšava využila svého práva veta a odmítla klimatickou politiku EU, která usiluje o snižování uhlíkových emisí. Nemělo by to být takovým překvapením, protože to je politika zahalená mlhou nejednoznačnosti, píše Gazeta Wyborcza.

Polské rozhodnutí vetovat směrnici, která má po roce 2020 omezovat emise skleníkových plynů a jejíž návrh byl minulý pátek předložen na summitu EU v Bruselu, bylo samo o sobě správné. Způsob, jakým naši pozici vysvětlujeme v Evropě, je ale vskutku žalostný.

Mezi polskými představiteli a eurokomisařkou pro ochranu klimatu Connie Hedegaardovou nepanuje ani náznak důvěry. To však není ten hlavní problém – komisaři přicházejí a odcházejí a v Bruselu se neoficiálně povídá, že v příští Komisi už možná ani žádný komisař pro klima sedět nebude. Daleko horší však je, že jedovatá atmosféra vzájemného podezírání začala prosakovat i do vztahů Polska s některými jeho klíčovými partnery v EU – Německem, Švédskem nebo Dánskem.

Polsko se skutečně snažilo emise snížit

Co partneři v EU a ekologické organizace odmítají uznat, je, že Polsko skutečně vyvinulo obrovské úsilí a snahu emise oxidu uhličitého snížit. Polské emise spadly z 453 milionů tun v roce 1990 na 377 milionů v roce 2009. Snadno bychom tak splnili deklarovaný cíl EU, t.j. do roku 2020 srazit emise o dvacet procent pod úroveň devadesátých let. Dosáhli bychom toho i bez použití evropského systému obchodování s emisními povolenkami, který připomíná středověké odpustky, stejně jako bez nákladných dotací na větrnou energii.

Tohoto cíle bychom dosáhli zlepšením energetické efektivity a výměnou našich elektráren z dob komunismu za modernější, které by však rovněž spalovaly uhlí. Žádný seriózní polský politik si ale bohužel nedovolí říci, že nástroje klimatické politiky EU jsou neúčinné a špatně nastavené – to je totiž velké tabu.

Také na druhé straně nejsou věci o mnoho lepší. Je zcela zřejmé, že záměrem EU je zbavit se uhlí jako největšího zdroje oxidu uhličitého. Energie z uhelných elektráren má být dražší než energie z plynu nebo dokonce i z větrných elektráren – na tom je založena celá klimatická politika.

Žádný západní politik to nicméně nikdy otevřeně nepřizná, a tak jsme místo toho krmeni frázemi o technologiích „čistého uhlí“, jako je například ukládání CO2 pod zem. Tyto postupy však nikdy nebudou realizovány, protože postavit plynové nebo nukleární elektrárny je daleko levnější. V tomto ohledu je pokrytectví úředníků a politiků EU skutečně iritující.

Merkantilismus 17. století

V této situaci získávají polští politici a úředníci – a ti rozhodně nepatří mezi příznivce konspiračních teorií – podezření, že změny klimatu se prostě stávají příhodným prostředkem pro prosazování technologií, na které se úzce specializuje hrstka zemí. Zjednodušeně řečeno, dánské a německé větrné generátory potřebují nová odbytiště, neboť na Západě už začínají být vystaveny ekonomickému tlaku.

Jsou tato podezření oprávněná? Nevím. Myslím, že jde spíše o příklad vzájemné propojenosti, který je popsán v klasické práci Maxe Webera Protestantská etika a duch kapitalismu. Dnes je boj proti globálnímu oteplování prostorem, kde se mohou spojovat ideály se zájmy. Je jednodušší přenést náklady spojené s dotacemi na větrnou energii na spotřebitele, když sami věří, že tím dělají něco ušlechtilého a dobrého pro Zemi. A že při tom (mimochodem) německý Siemens nebo dánský Vestas vydělávají majlant...

Vedle ekologických argumentů se EU snaží prodávat svoji klimatickou politiku také tvrzením, že takto získáme nezávislost na fosilních palivech, jako jsou ropa, plyn nebo uhlí, které se těží v politicky nestabilních zemích nebo odporných diktaturách. Pomineme-li skutečnost, že to zavání merkantilismem 17. století a pokrytectvím (dovozy z Číny nikoho nijak zvlášť nepopuzují), je tento argument v případě Polska zcela mimo.

Greenpeace, jedna z nejvlivnějších organizací podporujících tuto klimatickou politiku, v komuniké po polském vetu prohlásila, že se díky němu zvyšuje závislost EU na fosilních palivech. „EU za to platí miliardu dolarů denně,“ tvrdí tato organizace.

Vláda se nesnaží argumentovat

Greenpeace odmítá pochopit, že Polsko je v přesně opačné situaci. Klimatická politika EU totiž zemi nutí vyměnit uhlí za plyn a jadernou energii – což pro Polsko znamená větší závislost na dovozu ruského plynu, jelikož využitelnost vlastních polských ložisek břidlicového plynu zůstává nejistou.

Proč by se Polsko mělo obětovat pro zbytek EU a vzdávat se svého uhlí, když smlouvy EU jasně říkají, že členské státy jsou ve formulování vlastní energetické rovnováhy nezávislé? Doby, kdy jsme snili o tom, že jsme jakýmsi Winkelriedem mezi národy, už zřejmě pominuly.

Rozpočtový komisař Janusz Lewandowski z Polska před časem zpochybnil teorii globálního oteplování a byl za to na Západě kritizován. A pravděpodobně oprávněně, neboť politici a komentátoři by neměli oponovat klimatologům.

Avšak otevřeně mluvit o ekonomických důsledcích rozhodnutí „o klimatu“ je něco úplně jiného. Zde má polská vláda seriózní argumenty a musí se snažit předkládat je západnímu veřejnému mínění. Bohužel se o to ale ani nepokouší...

Factual or translation error? Tell us.