Vyberte si jazyk
Od minulého roku se toho v lisabonské historické čtvrti Alfama změnilo jen málo, neřku-li skoro nic. Alexandre, Paula a João tu už před rokem byli. Právě zde plánovalimanifestaci, která pohnula březnovými vodami, shromáždila v ulicích téměř půl milionu lidí a která vstoupí do historie jako „demonstrace generace bez budoucnosti“. V životě tří mladých lidí došlo k určitým změnám a země rovněž není stejná jako dřív.
Největší ze tří přátel má výraz bohéma a ostře nabroušený jazyk. Sedmadvacetiletý Alexandre de Sousa Carvalho nad svým životem po 12. březnu nijak nejásá. „Co se změnilo v mém životě? Mám víc přátel na Facebooku a týden jsem byl známý,“ říká nad sklenicí piva s cigaretou v ruce. Už dva měsíce nedostal svých 900 eur stipendia a byl nucen odstěhovat se v Lisabonu z garsonky, kde bydlel sám. „Teď spím v nezařízeném pokoji v bytě, který sdílím s osmi dalšími spolubydlícími, z nichž některé ani neznám.“ Trpělivě čeká na své stipendium. Píše doktorskou práci z oboru afrických studií, konkrétně na téma dělba moci v Zimbabwe a v Keni.
Jako na horské dráze
Uplynulý rok šestadvacetileté Pauly Gilové, která z celé trojky působí nejvíc nesměle, není ale o nic menší bojovnicí, se podobal spíše jízdě na horské dráze: ukončila stáž v neziskové organizaci, byla nezaměstnaná (bez nároku na podporu) a nakonec si sehnala administrativní a sekretářskou práci za nízký plat, navíc jen jako „recibo verde“ [tzv. zelený příjem podle dokladu zelené barvy, který byl původně určen pro osoby samostatně výdělečně činné, je dnes v Portugalsku symbolem prekarity]. Mohlo by to být lepší. Ale i horší. „Už deset let se mi daří hradit výdaje,“ zdůrazňuje mladá žena.
Horší by mohlo být zůstat bez zaměstnání, jako se to stalo osmadvacetiletému Joãu Labrinchovi, který žije bez podpory v nezaměstnanosti, ale s bezvýhradnou podporou ze strany rodiny. Navzdory všem potížím si jde svou cestou. „Brzy budu mít práci. Připravuji projekt související s otázkami občanství.“
Pandořina skříňka sociálních protestů
Jestliže bylo protestní hnutí, které před rokem vytvořili, nestranické a laické a mělo oslovit nezaměstnané, pět set euristy, živnostníky, stážisty, stipendisty a příležitostné pracovníky, pak se časem proměnilo v něco mnohem širšího, dokonce v jakousi případovou studii pro sociology a politické analytiky. „Hodně lidí, mladých i starých, se po 12. březnu politicky probudilo,“ tvrdí Paula. „A přišli na to, že mohou převzít iniciativu a pokusit se věci měnit i bez podpory politických stran.“ Manifestace svolaná přes Facebook svým úspěchem nakonec přilákala i politické představitele, kteří v mladých organizátorech spatřovali zlatou žílu, jež by jim mohla přinést volební hlasy.
Organizátoři se chlubí tím, že otevřeli Pandořinu skříňku sociálních protestů nejen v Portugalsku, ale i v Evropě. „Ponecháme-li stranou období PREC [Período Revolucionário em Curso, původně označení pro období porevolučních aktivit následujících po tzv. karafiátové revoluci z 25. dubna 1974, které vyústilo v přijetí ústavy v roce 1976], nezažila naše země nikdy rok, který by byl na demonstrace tak bohatý.“ Po 12. březnu totiž následoval 15. květen, 15. říjen, 24. listopad a 21. leden. Vůdci hnutí z 12. března podle očekávání pozorně sledovali evropské demonstrace, především v Londýně a Aténách. „Řekové žijí v režimu úsporných opatření už dva roky. My jsme naštěstí takového stupně sociálního strádání nedosáhli.“ Podle Pauly skutečné násilí nevychází z lidí protestujících v ulicích, „ale zevnitř systému“.
Do ulic by mohlo vstoupit násilí
Všichni mají za to, že by násilí mohlo vstoupit i do ulic Lisabonu, Porta nebo Coimbry. „Nejsme, na rozdíl od toho, co chtěl vytvořit Salazar, lidem jemných způsobů.“ Alexandre se opírá o statistiky. „Populace, která závisela na sociálních dávkách od státu, díky nimž nespadla pod práh chudoby, bude nyní zavlečena do bídy.“
João si vzpomíná, že v roce 2011 byla dynamika trochu odlišná. Nesla se v rytmu písně od skupiny Deolinda [o „geração parva“, hloupé generaci], konce Sócratovy éry, růstu nezaměstnanosti, a možná i závanu svobody arabského jara. „Budoucí demonstrace nebudou nutně vycházet ze stejného modelu,“ tvrdí João za souhlasného přikyvování Pauly. Alexandre nesouhlasí: „Je nespravedlivé, že se musejí snažit pořád titíž, aby se konala demonstrace takových rozměrů, jako byla ta z 12. března. Přestaňte čekat na mesiáše.“
„Naši politici jsou jen lokajové“
Trojka, restriktivní opatření, nezaměstnanost: když Alexandre, Paula a João slyší tato slova, rozpálí se do běla. „Naši politici jsou jen lokajové, kteří nedělají nic jiného, než že poslouchají hlas svého pána – tj. Angely Merkelové a německých bankéřů.“ Všechny tři znepokojuje skutečnost, že „technokraté [Portugalce] infantilizují“.
Kritici hnutí je obviňují z toho, že jsou jen „hrstkou radikálních ‚Deolindů‘“, kteří protestují, aniž by pro budoucnost navrhli konkrétní řešení. „Možná nevíme, co chceme, zato velice dobře víme, co nechceme,“ odpovídají.
Paula by ráda nadále pracovala v Portugalsku a „usilovala o změny“, ale možné je i to, že nakonec odjede do jiných krajů. „Nebyla by to pro mě žádná novinka, už jsem takhle byla v Anglii a Lucembursku.“ Alexandre by chtěl za rok odjet do Keni, kterou se zabývá ve své doktorské práci, a sledovat tamní volby. A není si jist, zda se vrátí. „Chci to, co chtějí všichni. Chci, aby mě měla moje země stejně tak ráda, jako mám rád já ji.“
Sociální nepokoje
Osmá stávka za posledních osm měsíců
V Portugalsku je na 22. března opět vyhlášena generální stávka. Generální konfederace portugalských pracujících (CGTP) vyzvala občany, aby protestovali proti úsporným opatřením zaváděným středopravicovou vládou Pedra Passose Coelha. Jedná se o „osmou generální stávku od 25. dubna 2011“, upřesňuje deník Público, tentokrát se však CGTP do bitvy pustila sama. Odborová organizace UGT, blízká socialistické straně, se na iniciativě nepodílí. CGTP kritizuje zejména vládou vyjednanou reformu zákoníku práce, kterou UGT naopak akceptovala.
Lisabonský deník ve svémredakčním komentáři nepředpokládá,
že generální stávka pomůže najít odpovědi na složitou situaci našich dní. […] Generální stávky v Portugalsku vždy sloužily jako protest proti změnám pracovního práva. Ta dnešní není výjimkou a kryje se s podobnými hnutími v jiných evropských zemích, například ve Španělsku, kde pracovní právo v současné době prochází změnami pod tlakem krize a nezaměstnanost mezitím nepřestává růst.
