Krize: zlatá příležitost pro zaměstnavatele

V Řecku, Španělsku, Itálii a Portugalsku řádí krize, celý jih Evropy je na dně. Celý jih Evropy? To zase ne. Některým lidem v těchto zemích se plní dávná přání. Například Juanu Rosellovi, předsedovi Konfederace španělských podnikatelů CEOE. Dlouhá léta požadoval oslabení ochrany zaměstnanců před výpovědí. Teď vláda jeho požadavku vyhověla. „Nebude to poslední reforma na pracovním trhu,“ předpovídá Rosell sebevědomě. Krize je jeho šancí.

Evropské firmy se mají dobře, vlády pod tlakem recese a státních dluhů plošně omezují práva zaměstnanců a snižují náklady na mzdy. Cílem je, aby země byly levnější a tím i atraktivnější pro investory. „Evropa je na cestě k tomu stát se podnikatelským rájem – ale na úkor zaměstnanců,“ stěžuje si Apostolos Kapsalis z výzkumného ústavu řeckého odborového svazu GSEE.

S ohledem na prudce stoupající počty nezaměstnaných a na Unií předepsaná úsporná opatření se odbory dostaly do defenzivy. Příkladem je Řecko, kde vláda drasticky snížila minimální mzdu a podporu v nezaměstnanosti. „Můžeme očekávat masivní snížení mezd,“ říká Michala Marcussenová z banky Société Générale. I věková hranice odchodu do důchodu byla posunuta, díky čemuž stát ušetří na vyplácení důchodových dávek. Zároveň ale stoupnou počty uchazečů na pracovním trhu, což ještě zvýší konkurenci mezi zájemci o pracovní místa. „Řecko je pokusným králíkem v evropské laboratoři reforem,“ uvádí Kapsalis. „V té se zkouší, co se kde dá ubrat.“ Odborář také varuje, že podobné programy už byly zavedeny i v jiných zemích.

Z reforem profitují v první řadě podniky

Příkladem budiž Španělsko, kde vláda v únoru provedla reformy pracovního trhu bez předchozího jednání s odbory – a to „velmi agresivně,“ jak přiznal i sám ministr hospodářství Luis de Guindos. Z reforem profitují v první řadě podniky: „Jde prostě o navyšování jejich zisku – a toho se v krátkodobém horizontu dá dosáhnout jen snížením mzdových nákladů,“ komentuje situaci Patrick Artus, ekonom francouzské banky Natixis.

Vlna reforem se ale nevalí jen přes malé státy, i v Itálii plánuje premiér Mario Monti tvrdé zásahy do tradičních práv zaměstnanců. Měla by například padnout přísná ochrana zaměstnanců před výpovědí. O to se vláda snažila již v roce 2002, plány ale ztroskotaly na masových protestech obyvatel. Dnes se nabízí nová příležitost – a premiér jí chce využít. „Monti je s námi v otázkách hospodářské politiky na jedné vlně,“ pochvaluje si Emma Marcegaglia, šéfka italského průmyslového svazu Confindustria.

Vzorem europolitiků je Německo, kde reformní kroky Agendy 2010 a nízký nárůst mezd přinesly podnikům vysokou ziskovost a kde již krize dávno pominula. „Evropa může v mezinárodní konkurenci rychle se rozvíjejících mocností, jako je Čína nebo Brazílie, obstát jen tehdy, když bude stejně konkurenceschopná jako Německo,“ prohlásila v lednu kancléřka Angela Merkelová.

Evropa má být do roku 2020 nejkonkurenceschopnější region světa

Tím se německá úroveň mezd a německá produktivita stávají pro evropskou konkurenci měřítkem – a to i ve Francii, která ztratila podíly na mezinárodním trhu ve prospěch jiných zemí, zatímco Německo svou pozici na trhu posilovalo. Podle výpočtů banky Commerzbank klesla například francouzská a italská výroba aut mezi lety 2004 a 2011 o téměř 30 procent. Za stejné období navýšili němečtí výrobci aut produkci o 22 procent.

Jedno je už teď jasné: reformy pracovního trhu nejsou žádnými krátkodobými protikrizovými opatřeními, jsou trvalého rázu. Státy na sebe totiž prostřednictvím strategií na snižování nákladů navzájem vyvíjí tlak. I země s nízkými mzdami, jako Chorvatsko nebo Česká republika, musejí v zájmu vyšší konkurenceschopnosti podporovat flexibilitu svých trhů práce a snižovat mzdové náklady, připomíná Mezinárodní měnový fond. Tento závod jednotlivých států si ale přeje i EU, ta totiž chce z Evropy do roku 2020 učinit nejkonkurenceschopnější region světa. „Je naší povinností snažit se o zajištění růstu,“ řekl předseda Evropské komise José Manuel Barroso.

Toto zvyšování konkurenceschopnosti na základě snižování mzdových nákladů jde na úkor příjmů – a tím i na úkor soukromé spotřeby. „Opatření tak budou několik let brzdit růst a zatěžovat pracovní trhy,“ předpovídá ekonom banky Natixis Artus. Zůstává jen otázka, zda tímto směrem půjdou i ti, kterých se to týká nejvíce. Portugalské odbory právě vyzvaly ke generální stávce, následovány odbory španělskými. Řecký odborář Kapsalis vyzývá k solidaritě i Němce: „Protože dnes se šetří na nás – a zítra jste na řadě zase vy.“

Itálie

Reformy po Německu?

Vláda Maria Montiho by měla dnes, 23. března, uzavřít jednání o reformě zákoníku práce, zejména pak článku 18, který upravuje podmínky propouštění zaměstnanců. Reformy se už řadu let dovolávají italští zaměstnavatelé, kteří nízkou konkurenceschopnost italského průmyslu připisují právě obtížím spojeným s propouštěním. Z důvodu silného odporu odborů se doposud žádné vládě nepodařilo s touto otázku vypořádat.

Jádrem reformy je, jakvysvětluje La Repubblica, zrušení povinnosti opětovného začlenění zaměstnance propuštěného z ekonomických důvodů, které pracovní soud označí za nedostatečné: soud se již nebude smět vyjadřovat k právoplatnosti motivů propuštění, ale bude moci pouze přimět podnik k tomu, aby propuštěného zaměstnance v případě neoprávněného propuštění odškodnil. Cílem reformy je na druhou stranu i stabilizace prekérních zaměstnání a nová forma poskytování dávek v nezaměstnanosti. Reformu ještě musí projednat parlament. Hlavní odborová organizace v zemi již pohrozila generální stávkou.

„Chystá se Montiho vláda dopustit první vážné chyby?,“ptá se Gian Enrico Rusconi v deníku La Stampa. Předseda vlády prohlásil, že se chce inspirovat německým modelem, ale zapomněl při tom na to, že se tento model zásadním způsobem opírá o dohodu se sociálními partnery. To je aspekt, který [Monti] až dosud ignoroval, poukazujíc pouze na nutnost přiblížit Itálii ostatním evropským státům, vysvětluje Rusconi:

„Je načase, aby Monti lépe zdůvodnil evropský rozměr kroků své vlády, aniž by při tom odkazoval pouze na trhy, burzy a jiné ukazatele, o nichž dobře ví, že jsou pouze relativní. […] Počítám, že „technokraté“ vědí, jak mimořádně důležitý a nezastupitelný je sociální konsensus pro efektivitu pracovního systému.“