Francie-Německo: Konec „Merkozyho“

Loutky Nicolase Sarkozyho a Angely Merkelové v průvodu během karnevalu v německém Düsseldorfu, v únoru 2012.
Loutky Nicolase Sarkozyho a Angely Merkelové v průvodu během karnevalu v německém Düsseldorfu, v únoru 2012.
17 duben 2012 – La Tribune (Paříž)

Nicolas Sarkozy otevřel debatu o roli Evropské centrální banky s cílem získat hlasy voličů volajících po politice růstu. Znepřátelil si tím ale Angelu Merkelovou, pro niž je stávající úloha ECB vzhledem k její domácí politice výhodná.

Tandem „Merkozy“ spáchal v neděli na Place de la Concorde sebevraždu. Je známo, že na tom byl špatně už několik týdnů. Pryč je doba, kdy nerozlučitelné „spojenectví“ šéfů francouzské a německé vlády otvíralo cestu k nové Evropě zlatých pravidel a přísných sankcí za porušování rozpočtové kázně a kdy bylo možné zaslechnout na předvolebních mítincích Angelu, jak podporuje „drahého Nicolase“. Tentokrát je osud páru zřejmě zpečetěn. Dorazily ho jeho vlastní spory.

Sarkozy svým požadavkem přehodnotit ve jménu boje proti deflaci status ECB vyhlásil z vnitropolitických důvodů Německu tak trochu válku. Nezávislost Evropské centrální banky je totiž podmínkou sine qua non setrvání čelní evropské ekonomiky v eurozóně. Žádný kompromis zde není možný a Sarkozy nadnesením této otázky zasadil „Merkozymu“ smrtící ránu. Francouzský prezident to dobře ví. Už loni na podzim, když se pokoušel naznačit možnost, že by se ECB stala „věřitelem poslední instance“, ho německá vláda suše odmítla. Sarkozy se tenkrát rychle stáhl zpět.

V očích Německa se běh dějin ubírá zcela jiným směrem než tím, který chce Evropě nyní udat kandidát Sarkozy. Pokud má být eurozóna životaschopná, musí přijmout principy ordoliberalismu, který vynesl v padesátých a šedesátých letech úspěch Spolkové republice Německo a který se opírá o diskrétní stát, uváženou mzdovou politiku, přísnou rozpočtovou politiku a striktní nezávislost centrální banky, jež se zaměřuje pouze na měnovou politiku a boj proti inflaci.

Nicolas Sarkozy přijal tento Weltanschauung („světonázor“) za vlastní v momentě, kdy přistoupil na rozpočtovou dohodu navrženou Berlínem. Tato dohoda je druhým pokusem Berlína vytvořit z hospodářské a měnové unie konkurenceschopnou zónu po vzoru Německa, kde budou země opírající svůj růst o domácí poptávku dotovanou státem nuceny s tímto přestat.

Taková byla ostatně cena za záchranu eura. Chtít zachovat jednotnou měnu a měnit roli ECB dnes není možné. Německo od požadavku striktní nezávislosti této instituce, který byl neoddiskutovatelnou podmínkou vytvoření měnové unie, nikdy neupustí. To raději z měnové unie vystoupí. Ze dvou důvodů: kvůli traumatu z velké inflace, ale také proto, aby donekonečna nesloužilo jako „dojná kráva“ méně konkurenceschopným zemím.

Propast mezi oběma politiky, kteří se v minulosti společně procházeli v Deauville, se neustále prohlubuje. Angela Merkelová v pondělí svého dříve „drahého Nicolase“ otevřeně odmítla. A poměrně suše. „Postoj Německa k ECB a její nezávislé roli je znám. Je s ním obeznámena i Paříž a už dlouhou dobu se na něm nic nemění,“ připomněl mluvčí německé vlády.

Jinými slovy, my svůj postoj nezměníme a náš přístup je koherentní. Co jiného by také kancléřka mohla udělat? Týden co týden kritizuje Bundesbanka („Buba“), jejíž prestiž v Německu je pro Francouze těžko představitelná, její rozpočtovou a evropskou politiku.

Neodmítnout Nicolase Sarkozyho by znamenalo znevážit snahy banky. To by bylo z hlediska domácí politiky velice nebezpečné, protože dokonce i Merkelové strana je na kritiku „Buby“ velice citlivá. A sahat na nezávislost měnové politiky se netoleruje.

Angela Merkelová, a v tom tkví klíč k „Merkozyho“ sebevraždě, chce totiž, stejně jako její bývalý přítel, svůj post ve volbách v září 2013 obhájit. Její jediná šance, jak zůstat kancléřkou, spočívá v současnosti na dvou pilířích: nesmí se proti ní postavit její vlastní tábor a nesmí si proti sobě poštvat sociálními demokraty, aby mohla obnovit „velkou koalici“ a stanout v jejím čele.

Je pochopitelné, že vítězství Nicolase Sarkozyho už pro ni dnes není tak zásadní jako před dvěma měsíci. Naopak odmítnutím chvastounství prezidentského kandidáta UMP ukázala dobrou vůli SPD a dokázala vlastnímu táboru svou ordoliberální důslednost. „Merkozy“ patří minulosti. Samozřejmě pokud nebude Sarkozy znovu zvolen. Na dvouměsíční předvolební kampaň a její sliby by se dalo rychle zapomenout…

Factual or translation error? Tell us.