Vyberte si jazyk
Když tečou nervy, tak zdravý rozum zrovna neslaví. Aténský deník Kathimerini zveřejnil karikaturu, na které řeckému ministru financí zabranému do práce sekretářka oznamuje příchod inspektorů EU. „Minutku“, zaprosí ministr a roztrhne si košili. Na posledním obrázku bičuje holá záda pod dohledem tří mužů v oblečení Gestapa, kteří spokojeně v němčině vykřikují: „Sehr gut!“ („Velmi dobře!“). V dané chvíli však konzervativní deník Kathimerini ve skutečnosti představuje hlas rozvážnosti varující před „protiněmeckou hysterií“. Dalším hlasem rozumu je Filippos Petsalnikos, předseda parlamentu, který nedávno pozval německého velvyslance. Předtím však Němcům od plic řekl, co si myslí.
Nadešla chvíle „slabých myslí“, naříká deník. Středoškolský humor a nevědomost z německé strany, kde Focus vylepšil Venuši Mílétskou vystrčeným prostředníkem a spodobuje Řecko s podvody a úpadkem („Nenapravitelnost - řecký fígl“). Z řecké strany pak hákové kříže a bouřlivé demonstrace. Podle Kostase Kalfopulose, komentátora Kathimerini jde o „válku klišé“. Útěchu hledá v citaci romantického básníka Hölderlina: „Tam, kde roste nebezpečí, vyrůstá i spása.“ Avšak co se stane, „když roste jen hloupost?“, klade si otázku. Posledně jmenovaný mluví plynně německy. Jako ostatně mnoho Řeků. Němčina je zde druhým cizím jazykem, v 70. letech totiž v Německu vystudovala celá jedna generace.
Znovuoživené zločiny nacismu
Na celé věci je možná nejpřekvapivější, že ačkoliv v kolektivním podvědomí Řeků zanechala válka útržky němčiny jako Rrraus a Kaputt, nevytvořila žádnou kulturu zatrpklosti. Řekové Němcům odpustili překvapivě rychle, přestože jak zdůrazňuje německý historik, který žije v Řecku Hagen Fleischer, „žádný jiný neslovanský národ netrpěl pod Němci tolik.“ První Goethe institut na světě otevřel své brány v roce 1952 právě v Aténách. V roce 1956 první prezident Spolkové republiky Theodor Heuss zamířil na první státní návštěvu do Řecka. Obě země tak pod korouhví antikomunismu rychle odsunuly nacistické zločiny do pozadí.
Ale Řekové stále chtěli jednu věc: „Chtěli vidět, že Němci nezapomínají,“ vysvětluje Fleischer. Některým Řekům se nelíbí, že se otázka německých reparací vytahuje právě dnes v podobě jakéhosi protiúderu: „Je to jako cukrátko zapomnění, které přichází ve chvíli, kdy Řecko musí vyhrnout rukávy a pracovat společně s ostatními Evropany,“ přirovnává Kalfopoulos.
Po dohodách hysterický křik
Němci přesto nemohou přejít skutečnost, že se většina Řeků cítí v této věci podvedena, zejména jestliže chtějí pochopit proč se celý opoziční tábor, od krajně pravicové strany LAOS až po ortodoxní komunisty, tak náhle začal opět domáhat reparací. Po roce 1945 platila mezi Spojenci tichá dohoda. Šlo o to raději vybudovat spíše silné Německo, než ho zruinovat dluhy, aby tak sloužilo jako hráz proti komunismu. V praxi pak Němce od povinnosti placení válečných dluhů osvobodila Londýnská smlouva z roku 1953. Německo mělo zaplatit až po sjednocení v rámci mírové smlouvy. Není náhodou, že pokud se v roce 1990 Bonnu podařilo, aby smlouva o sjednocení „Dvou plus čtyř“ neobsahovala zmínku o „Mírové smlouvě“, tak to byl prostředek k vyhnutí se reparacím.
„Výši svého dluhu k Řecku spočítali sami nacisté,“ uvádí Hagen Fleischer. Podle dnešních cen se jedná zhruba o 5 miliard euro. Spolková republika zaplatila pouze jednou v rámci takzvané „Globální dohody“ v roce 1960 [série dohod s několika evropskými zeměmi a Izraelem], částku ve výši 115 milionů německým marek [zhruba 58 milionů euro] určenou především židovským obětem nacistických zločinů v Řecku.
Jeden německý diplomat představuje oficiální postoj Spolkové republiky následujícím způsobem: „Podle nás byly všechny nároky na reparace postupně vyrovnány.“ Z německého pohledu to bezpochyby vypadá vykutáleně, možná to tak vyžaduje i samotná Reálpolitika. Ale můžeme se opravdu divit tomu, že si někteří Řekové myslí, že nenapravitelní jsou Němci? „I když se cítíme zrazeni,“ připouští Kalfopoulos, „nemá to nic do činění se situací, se níž musíme bojovat.“ Zajisté. Ale jak shrnuje historik Fleischer: „Vše záleží na intonaci.“ A ta je v tuto chvíli hysterická. Tam i u nás.
Kontext
Verbální eskalace
Řecká i německá vláda uklidňují napětí, které se mezi oběma zeměmi prostřednictvím médií stupňuje. První výkop učinil časopis Focus vyobrazením Venuše Mílétské s vystrčeným prostředníkem. Reakce Řeků zasažených do citlivého místa na sebe nenechala dlouho čekat. Hned následující den levicový deník I Nikis nechal nad Braniborskou bránou zavlát nacistickou vlajku a pak převzaly štafetu další kresby. Řecký místopředseda vlády dále připomněl drancování, kterého se Němci dopustili během Druhé světové války a které nebylo nikdy napraveno. Na konci minulého týdne navíc sdružení spotřebitelů vyzvalo k bojkotu německých výrobků v Řecku. Německé banky se zas daly slyšet, že odmítají nakupovat řecké dluhopisy. Aby se výbušné klima uklidnilo, německá kancléřka Merkelová pozvala na 5. března řeckého předsedu vlády Jorgese Papandrea.
