Zollverein, bývalé uhelné doly v Essenu. Foto: Heinz Wohner

Ruhr, od uhlí po kulturu

Bývalé průmyslové plíce Německa se staly na jeden rok Evropským hlavním městem kultury. Ambiciózní modernost byla posvěcena, dnes ji však zpochybňuje hospodářská krize, píše týdeník Spiegel.

Zveřejněno dne 5 března 2010 v 13:53
Zollverein, bývalé uhelné doly v Essenu. Foto: Heinz Wohner

Když Joachim Seifert mluví o svém životě, začíná rokem 1864. „Roku 1864,“ říká majestátně a pak navazuje nějakou krátkou větou, jako třeba: „Helma hřeje víc než čepice.“ Na sobě má větrovku a pyšní se bílou hornickou helmou. Tenhle typ ho chránil pod zemí třicet let. Dnes, v předvečer jeho 75. narozenin, se Ruhr stal hlavním městem kultury a minulost bývalého horníka se dostala až na program. To, jak spolu se svými kolegy dobýval uhlí do doby, než těžební komplex Zollverein zavřel brány, vykládal Seifert tisícům návštěvníků. A když se ho ptají, proč všechna ta námaha, odkazuje na rok 1864. „Toho roku sem přišel dědeček mé ženy, který jako první z rodiny pracoval u Zollvereinu.

Těžba kultury

Je to premiéra – celý německý region byl vyhlášen Evropským hlavním městem kultury. Ruhr to nakones vyhrál u poroty houževnatostí, s jakou se vrhl na recyklaci: od uhlí po kulturu. Přestože se zde už uhlí téměř netěží, poznamenalo kulturu a rozvoj v této oblasti, která slaví teprve (anebo už?!) 170 výročí. Ale pozor!, volají v tomto oslavném roce zdejší představitelé, kultura v Ruhru nebyla vždy spojena jen s průmyslem! Máme tu 120 divadel, 5 univerzit a stovky výzkumných ústavů. Před měsícem zahájilo provoz Folkwang-Museum, postavené na návrh architekta Davida Chipperfielda. Ruhr má být oblastí moderních metropolí, třetí největší aglomerací v Evropě. Jeho 5,3 milionů obyvatel nedýchá jen saze, ale nasává i budoucnost. V prostředí poválečné architektury, discountních řetězců a dělnických zahrádek tu přitom žije 275 000 lidí bez práce. Z dřívějších 200 funkčních šachet fungují dnes jen čtyři. Na 4 435 kilometrech čtverečních mezi Hammem a Weselem se rozkládá 53 měst. Téměř každá obec tu dnes má krizový rozpočet. Chybí tu sdílená identita. Ruhr není metropolí, ale rozdrobenou aglomerací se společnou významnou hornickou historií.

Kořeny v hornické minulosti

Newsletter v češtině

Naděje byla obrovská. S pohledem upřeným k Liverpoolu, kterému se před dvěma lety dostalo stejné pocty, si Ruhr řekl, že to stojí za pokus. Konečná bilance totiž ukázala, že příjmy pětkrát přesáhly výdaje, a Liverpool se navíc zbavil pověsti bezútěšné dělnické oblasti. Koordinátoři „Ruhr 2010“ sní o tom, že tento příklad napodobí a že se akce stane obrazem úspěchu. V červenci tak bude na dálničním úseku Autobahn 40 pospojováno 20 000 stolů, k nimž zasedne „největší stolující společnost na světě“. V době oběda se tu shromáždí obyvatelé, kteří mezi sebou obvykle neudržují příliš mnoho kontaktů, a přetrumfnou provoz, který region sužuje už dlouhou dobu. Naději ale mezitím nahlodaly pochybnosti. Sponzoři v době hospodářské krize nedodrželi sliby a rozpočet činí místo plánovaných 80 milionů pouze 62,5 milionů euro. Velké stavební projekty zůstaly nedokončeny. A nabízí se otázka: jak rozvíjet region, kterému už teď chybějí finance? Jak provést strukturální změny v takto nehybné oblasti, kde mají stovky tisíc lidí kořeny v hornické minulosti?

Divadlo industrializace

Žádný jiný německý region nepředstavoval tak mocné divadlo industrializace. Během několika desetiletí se močálovitá krajina proměnila v gigantické prostředí průmyslové výroby. Do doby, než krize zasáhla hornictví, se tu vytěžilo 7 miliard tun uhlí. Dvě války, hospodářský zázrak a studená válka, ocel na výrobu automobilů, ocel na výrobu zbraní… Dělníci se sem valili po stovkách tisíc. Kolem průmyslových zón tak vznikaly přistěhovalecké a dělnické osady. V roce 1986 zfárali poslední horníci. Je-li řeč o existenciální tísni, dá se říct, že hornický život byl stabilní a racionální. Organizované návštěvy s průvodcem, koncerty a výstavy pořádané v těchto místech prožívají mnozí jako smuteční událost. Ministerský výnos v roce 1986 zamezil zničení Zollvereinu. Cílem nyní je vydělat díky novým ambiciózním projektům prostřednictvím tohoto monumentálního symbolu práce nějaké peníze. Z bývalých šachet se tak má stát to, čím se měl stát celý Ruhr: středisko tvořivosti. Nizozemský architekt Rem Koolhaas navrhl, aby do prostoru pro návštěvníky vedlo osvětlené, oranžové pohyblivé schodiště. Jeho britský kolega Norman Foster zrenovuje kotelnu.

Počet návštěvníků až do dnešních dnů rostl, vzniklo na tisíc pracovních míst. Jedno i pro syna pana Seiferta. I on je horník, ale vystudoval a podílel se na koncepci animovaných filmů, které jeho otec promítá v prostoru, kde se dříve pralo uhlí. Rodině Seifertově se tak podařilo projít procesem strukturálních změn. „Můj syn zastupuje čtvrtou generaci horníků,“ říká s hrdostí jeho otec. Bývalé doly se přitom nestaly právě modelem. Zollverein přišel Evropskou unii, Severní Porýní-Vestfálsko a město Essen na 155 milionů euro. Dát častěji dohromady podobnou částku je složité.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma