Zpráva Společná bezpečnost
Němečtí vojáci během cvičné operace ATALANTA namířené proti pirátům somálského pobřeží, roku 2008. (AFP)

Taktika sevřených linií

Místo společné obrany dávají členské státy EU přednost rozvoji svých jednotlivých armád a jejich strategiím. Problémy spojené s konfliktem v Afghánistánu by ale mohly leccos změnit, domnívá se evropský list European Voice.

Zveřejněno dne 9 března 2010 v 16:05
Němečtí vojáci během cvičné operace ATALANTA namířené proti pirátům somálského pobřeží, roku 2008. (AFP)

Letošní rok se může ukázat pro evropskou obranu jako klíčový. Státy bojující proti Talibanu v Afghánistánu se dozví, zda jejich protipovstalecká strategie funguje. Zatímco NATO a Evropská unie zjistí, zda se vyřeší či naopak zamrzne řecko-turecký konflikt na Kypru, který představuje jedinou větší překážku na cestě k jejich vzájemné, užší spolupráci.

Spojené státy a Velká Británie přehodnotí své vojenské strategie, aby identifikovaly hlavní hrozby, jímž čelí. A našly tak způsob, jak na ně reagovat. NATO po návratu Francie do jejích vojenských struktur dostane novou strategickou koncepci, jež by Severoatlantické alianci měla dát nový smysl. A EU se dozví, zda nové instituce a mechanismy zahraniční a bezpečnostní politiky, které si v rámci Lisabonské smlouvy vytvořila, učiní její akceschopnost ucelenější a účinnější.

Povadlé ambice

Od konce studené války před dvěma desetiletími řada spojenců provedla jednotlivě revize svých obranných strategií, které slibovaly „radikální změnu“. Avšak dopad těchto ambicí byl často zanedbatelný a to nejen v členských státech, ale i na nadnárodní úrovni. Bojové skupiny EU, tzv. battlegroups, jejichž plánování začalo už v roce 2004, měly EU umožnit reagovat na krize rychleji a flexibilněji. Do dnešního dne nebyla nasazena ani jedna bojová skupina. Rozdíl se dá dnes shrnout do dvou slov: Afghánistán a rozpočty.

Newsletter v češtině

Afghánistán učinil jasno v tom, že ani NATO ani EU ani jejich členské státy nemají prostředky na boj v takovém stylu války, který Taliban vede. Pokud mají zvítězit, tak se budou muset přizpůsobit. Zvyšující se schodky veřejných rozpočtů zrychlily tlak na zvýšení efektivity ve výdajích na obranu. Rozpočty na obranu evropské Sedmadvacítky v současné době představují zhruba polovinu toho, co na svou armádu vydávají Spojené státy. Ale protože jsou evropské výdaje fragmentované a každá země v podstatě udržuje vševojskový charakter své armády, tak jde oproti USA daleko menší podíl do investic, včetně výzkumu a vývoje. V roce 2008 to podle údajů Evropské obranné agentury (EOA) bylo v Evropě 42 miliard euro a v USA 166 miliard. Oproti tomu 26 členských států EOA (všichni členové EU kromě Dánska) utratilo v absolutních číslech na osobních výdajích více než USA: 106 miliard euro oproti 93 miliardám. To vytváří dojem nabobtnalých ozbrojených sil, jejichž vybavení není tak konkurenceschopné, jak by být mohlo.

Staré zvyky brání spolupráci

Tato čísla posilují logiku, která za EOA stojí a jejíž projekty si kladou za cíl podporovat spolupráci v oblasti výzkumu a vývoje a v dlouhodobém horizontu i vytvořit vnitřní zbrojní trh. Avšak EOA a obecněji spolupráce založená na společných projektech jsou omezovány zakořeněným zvykem, že členské státy EU provádějí vlastní vyhodnocování hrozeb a strategické plánování. Evropská bezpečnostní strategiez roku 2003, která v prosinci 2008 prošla novelizací, je příliš obecná na to, aby mohla sloužit jako strategický manuál. Avšak právě takovýto překlenovací manuál je nutně zapotřebí, protože členské státy EU si nastavují své obranné priority v překvapivě odlišných oblastech s velmi malým ohledem na doplňkovost a na úspory z rozsahu.

Některé členské státy se zaměřují na teritoriální obranu proti imaginárnímu nepříteli, jiné zas své zdroje přesunují na nové způsoby vedení války, jako počítačové útoky, zatímco další hlavní úlohu svých ozbrojených sil spatřují v mírotvorných či státotvorných misích a tak kladou větší důraz na nasaditelnost a na „měkčí“ dovednosti a schopnosti. Vývoj Evropské bezpečnostní a obranné politiky(EBOP) za poslední desetiletí táhly především členské státy. Avšak za absence skutečného vyhodnocení obranných schopností členských států, bude EBOP i nadále blokována ad-hoc řešeními a národními politikami, které jsou daleko méně efektivní, než by být měly. Afghánistán je přesně ten druh krize, kdy je cena za tento přístup vidět.

Kooperace

Krize prospívá evropské obraně

Velká Británie začíná objevovat kladné stránky evropské obrany. Dlouho se k ní stavěla zdrženlivě, ať už v rámci Unie či jen na úrovni bilaterální spolupráce (jak o tom svědčí upuštění od projektu francouzsko-britských letadlových lodí). Avizované rozpočtové škrty Londýn nutí věci přehodnocovat a to včetně jaderné oblasti. Britský ministr obrany Bob Ainsworth ve zprávě publikované začátkem února přiznal, že země nebude moci nahradit jednu ze svých jaderných ponorek, čímž přijde o neustálou a odstrašující přítomnost ve světových mořích. Tato spolupráce by se mohla, jak se šeptá v Paříži, týkat právě i jádra a Francie s Velkou Británií by tak mohly hlídky ve světových oceánech zachovat. Guido Westerwelle, německý ministr zahraničních věcí, se zas vyjádřil pro vybudování „evropské armády […] pod naprostou parlamentní kontrolou.“ To vše před Catherine Ashtonovou, šéfkou evropské diplomacie, která při několika příležitostech zmínila svůj rezervovaný postoj k posílení evropského generálního štábu.

Jean Quatremer, Coulisses de Bruxelles (úryvky)

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma