Vyberte si jazyk
**Co se to ve Španělsku děje? Ještě za premiéra Josého María Aznara (1996-2004) byla země z hlediska růstu příkladným žákem EU. Z evropských strukturálních fondů přiteklo do čtvrté největší ekonomiky eurozóny 150 miliard eur.
Z chudé půdy v Andalusii a Kastilii ale nevyklíčily vzkvétající podniky, nýbrž nákladné investiční projekty, jejichž pozůstatky jsou dnes stejně tak zchátralé jako hrady v době Cida. Obojí je výrazem antiekonomického sociálního modelu, který charakterizuje Španělsko posledního půl století.
Španělsko prožilo moderní dobu v dobrovolné izolaci, která skončila v šedesátých letech minulého století, kdy diktátor Francisco Franco otevřel zemi cestovnímu ruchu. Španělsko tedy vstoupilo do moderního věku pozdě a pracně, „neklidné a nedočkavé jako host, který přišel pozdě na banket a snaží seč může dohnat, o co přišel,“ napsal v roce 1969 Juan Goytisolo ve své eseji „Španělsko a Španělé“, jež je dodnes aktuální.
S toutéž nedočkavostí začalo Španělsko o dvacet let později utrácet manu seslanou z nebe v podobě evropských strukturálních fondů. Ovšem namísto toho, aby investovalo do produktivní společnosti, chtělo se stát co nejrychleji součástí Evropy a modernizovat se, což především znamenalo získat moderní vzhled. Peníze byly zpočátku využívány s rozvahou, později ale s ukvapeností přiživovanou ultraliberální pozemkovou politikou Josého María Aznara.**
Antiekonomismus se datuje už od roku 1492
**Triumfální pochod antiekonomismu začal nicméně již v roce 1492. Španělsko v té době nejenže objevilo Ameriku, ale rovněž pohřbilo poslední pozůstatky arabské nadvlády v Granadě. V následujících staletích pak vyhnalo ze země Židy a maury. Obě komunity ale držely otěže řemesla a obchodu, zatímco křesťanský hidalgo [šlechtic] se dřiny štítil: veškerá práce mu byla z pravomoci jakéhosi prazvláštního zákona cti zakázána a on tak jediné boží poslání spatřoval ve vojenství.
Koloniální bohatství protékalo Španělům mezi prsty jako tekuté zlato. Zatímco střední Evropa bohatla ze zlata Inků, hověla si španělská šlechta pasivně na příjmech ze zruinovaných latifundií.
Po tři staletí vše, co se podobalo produktivní činnosti, pronásledovala inkvizice jako herezi. Kdokoliv, kdo se snažil něco zkoumat, číst nebo vyrábět, podstupoval riziko, že skončí na hranici.
Poté, co zmizela inkvizice, převzalo pochodeň nehybnosti španělské křesťanství. Samotná laicizace země její krunýř prolomit nedokázala. Průmyslové oblasti se vyskytovaly pouze v Baskicku a Katalánsku. Dopravní spojení se sice začalo budovat, zároveň se mu ale stavěly do cesty překážky. Existovala tak například železniční síť, nicméně s odlišným rozpětím kolejnic než ve Francii, aby se země příliš nepřiblížila Evropě. Evropa končí u Pyrenejí, tvrdilo se.**
**Na nesmělý zrod dynamické, obchodní a politicky angažované buržoazie si tak bylo nutno počkat až do devatenáctého století. Španělsko je jedinou zemí na světě, kde se vytvořilo silné anarchistické hnutí. To dnes přežívá v podobě „rozhořčených“ z madridského náměstí Puerta del Sol, které spojuje revolta vůči kapitalismu, kteří se ale nedokážou sjednotit.
Anarchismus slavil vítězství ve třicátých letech, než jej za občanské války rozdrtil Franco a jeho puč. Ten zemi rychle navrátil do dob inkvizice. Aby nastolil klid, začal hned po svém vítězství uváženě propagovat nehybnost. Díky bytové výstavbě a finančním půjčkám prudce vzrostl počet soukromých vlastníků. Franco tak položil základní kámen k pozdějšímu spekulativnímu boomu.**
Španělské hospodářství se zaseklo ve středověku
Jestliže Španělsko brilantně překonalo politické otřesy spojené s koncem diktatury v roce 1975 a umožnilo zrod liberální společnosti, pak se na poli hospodářství zaseklo na úrovni středověku.
**Mnoho španělských novin a blogů se ještě dnes vyznačuje sebestřednou rétorikou a stranickou hašteřivostí. Zápecnictví Kastilii a Andalusii zakazuje vzít si příklad z Baskicka či Katalánska, dvou přitom velice produktivních regionů, které zase naopak houževnatě odmítají sdílet své know-how se zbytkem země.
Pro Španěly, jak píše Juan Goytisolo, není ani tak důležité mít z práce materiální zisk, jako se v ní osobně angažovat. Ovšem anglosaské trhy, jimž vládne chladná protestantská efektivita, nenechávají takové strategii čas, aby na poli obchodním sklidila své plody. Učinit změny nutné k přepracování systému vzdělávání a výzkumu, jež by je svázaly s praxí, je dnes kvůli nedostatku financí nemožné.
Dokud se Evropa nerozhodne rozbít hradbu Pyrenejí a odblokovat finanční pomoc ve prospěch modernizace ekonomiky a vzdělání, bude Španělsko nuceno hledat útočiště v jednom ze svých charakterových rysů, který podle Juana Goytisola vždy bránil jeho rozmachu: v nedostatku ambicí.**
Pohled ze Španělska
„Naše děti jsme okradli o budoucnost“
„Dnes, když přicházejí léta hubených krav, si uvědomujeme celý rozsah katastrofy, přičemž odpovědnost za ni dopadá na naše bedra,“píše editorialistka Isabel San Sebastián na stránkách listu ABC. Na bedra „vedoucích představitelů země za posledních 30 let a také nás všech, kteří jsme myšlením, slovy i skutky za nevědomého či spikleneckého mlčení akceptovali model, který nám vnutili.“ Podle Isabely San Sebastián,
jsme se chovali, jako kdyby se celé Španělsko plavilo na ropném poli, přestože jsme chudou zemí. Spektakulární růst posledních let se opíral o úvěry a štědré evropské dotace a nikoliv o reálnou schopnost splácet faktury za množství dálnic, vysokorychlostních železnic, univerzit a dalších úžasných zařízení postavených pro větší slávu tehdejších přestřihávačů slavnostních pásek. […]
V Bruselu po nás výměnou za poskytnutí dalšího financování vyžadují jako „conditio sine qua non“ zastavení bezbřehého plýtvání autonomních společenství, které představuje černou díru. Kdo si ale dovolí zavřít kohoutky? Zatím vidíme pouze vrcholek tohoto monumentálního ledovce krádeží, zklamání, špatného managementu a korupce v podobě spořitelen proměněných v jeskyně Ali Baby a čtyřiceti tisíc loupežníků jmenovaných všemi politickými stranami a odbory, kteří odčerpávali jejich peníze. [...]
Tato krize se nevyřeší za rok ani za pět let. Jen tak se jí nezbavíme, protože škoda napáchaná na kredibilitě tohoto národa, a tedy i na jeho růstovém potenciálu je obrovská. Což znamená, že jsme naše děti obrali o jejich budoucnost.
