Vyberte si jazyk
Během posledního roku, zatímco se krize v eurozóně zhoršovala, vyšla najevo jedna velmi zajímavá skutečnost. A sice to, že eurofilové a euroskeptici se od sebe tolik neliší. Oba tábory totiž jednají na základě podobných impulzů a protidemokratických instinktů. U obou vidíme ochotu zbavit národní vlády odpovědnosti a národním státům ulehčit od podílu viny, který na politickém a ekonomickém chaosu samy nesou.
Eurofilové tak činí tím, že se Bruselu klanějí a neustále požadují, aby instituce EU vyvíjely větší snahu Evropu zachránit, euroskeptici naopak tím, že viní EU v podstatě z kteréhokoliv problému a Brusel považují za jakousi Hvězdu smrti, která vysává lidskou slušnost z každého centimetru Evropy.
Eurofilové mají tendenci EU slepě věřit a vidět ji jako řešení všech problémů. Euroskeptici jsou ve své nenávisti k Unii stejně zaslepení a naopak ji vidí jako důvod všeho zlého. Spojuje je však víra, že EU nese veškerou zodpovědnost. Obě interpretace - EU jako zachránce Evropy, či její ničitel – pohání instinktivní potřeba říci: za problémy nemohou nést vinu národní vlády.
Oportunismus národních vlád
Na otázku „Zabila EU demokracii?“ bych odpověděl: „Nezabila.“ EU bychom měli spíše chápat jako konečný produkt zániku demokratického zřízení v Evropě, jako výtvor národních vlád, které rezignovaly na myšlenky suverenity a demokracie. EU tento zánik sama nezpůsobila, je spíše jeho pokračováním.
Skutečnou hnací silou v pozadí Unie je už po čtyřicet let zbabělost a oportunismus národních vlád, nikoliv zlověstné ambice Bruselu či Berlína. To národní političtí lídři, kteří se občanům stále více odcizují, si vymysleli post-suverénní instituci, za kterou se mohli snadno schovat.
Dobrý příklad jsme viděli na konci 90. let, když tehdejší britská vláda přijala evropskou rezoluci o snížení věku způsobilosti pro pohlavní styk pro homosexuály z 18 na 16 let. Šlo o krok, který vláda tak jako tak hodlala provést, avšak protože věřila, že půjde o kontroverzní rozhodnutí, dovolila Evropě, aby rozhodla za ni. Výhodou EU tak je, že nechává národní vlády jednat, aniž by se musely obtěžovat s otravnou veřejnou debatou či nutností vzít morální odpovědnost do svých rukou.
Takové izolované rozhodování má samozřejmě své velice stinné stránky. To proto, že čím více se národní vlády izolují od svých voličů, tím méně jsou schopny své země skutečně vést. Čím více hledají útočiště v evropských institucích, tím jsou iracionálnější a odtrženější od skutečnosti.
Varování přišlo během islandského sopečného výbuchu v roce 2010, kdy političtí lídři v podstatě dočasně zešíleli, zrušili veškeré lety, a zastavili tak provoz v celé Evropě. Šlo o přímý důsledek jejich izolace a následné neschopnosti vyrovnat se s realitou nebo ukázat skutečné vůdcovské schopnosti.
Nebezpečí takovéto izolace vidíme v mnohem dramatičtější podobě v současné krizi eura. Žádný z evropských politiků netuší, jak si s krizí poradit. To proto, že všichni strávili posledních několik desetiletí tím, že se snažili vyvarovat se jakýchkoliv podstatných rozhodnutí, vyhýbali se zodpovědnosti a vůbec se snažili nebýt skutečnými lídry. Sílící „perspektiva EU“, tedy myšlenka, že skutečné politické vůdcovství je příliš náročné a je lépe dát přednost technokratickému rozhodování, měla na krizi přímý negativní vliv.
Merkelová jako hitlerovská čarodejnice či spasitelka Evropy
V čem se však euroskeptici mýlí, je jejich pohled na Brusel jako na jediného nepřítele demokracie, jako na řádící bestii, která požírá malé Angličany, irské farmáře i chudé Řeky. Klíčovou dynamikou v utváření EU byly totiž vždy národní vlády, které evropským institucím rády nabídly politické kompetence, a vlastní suverenity se tak vzdaly.
Euroskeptici, kteří viní „zlý Brusel“, se od eurofilů, kteří se před „hodným Bruselem“ sklánějí, tolik neliší. Nyní jsme svědky sílící formy „přijatelného“ euroskepticismu. Mnoho politiků od prezidenta Hollanda až po řeckou Syrizu dnes Bruselu vyčítá, že Evropu zničil.
Tyto útoky na Brusel však zároveň slouží k tomu, aby se národní vlády znovu zcela dostaly z obliga. Když Hollande popisuje Francii jako oběť rozhodnutí EU, hraje tu samou hru jako vlády, které kdysi vítaly jakékoliv rozhodnutí EU s nadšením. Jinými slovy, snaží se zabránit tomu, aby jeho národní instituce musely nést samy zodpovědnost za to, co se ve Francii děje.
Tento schizofrenní přístup k EU nejlépe shrnuje současné chování vůči Angele Merkelové. Téměř mi jí začíná být líto. Někteří Merkelovou označují za hitlerovskou čarodějnici, která zruinovala Evropu. Jiní ji vyzdvihují jako její potenciální spasitelku a političtí lídři na ni apelují, aby zachránila eurozónu i národy v nesnázích.
To svědčí o infantilním přístupu nejen k Merkelové, ale i k EU celkově. Moc Unie je vnímána jako nebezpečná, stejně tak ale i její nečinnost. Někteří pokládají EU za zhoubu národů, jiní věří, že pro jejich záchranu nedělá dost. Způsob, kterým se nyní k Merkelové a EU chováme, mi připomíná, co Homer Simpson jednou řekl o pivu, tedy že je „důvodem i řešením všech životních problémů“.
