Černá budoucnost hornictví

Přesně před padesáti lety, 21. července 1962, se španělský diktátor Francisco Franco svěřil svému bratranci, vojenskému tajemníkovi generálporučíkovi Francisco Franco Salgado-Araujovi, že pokud bude Španělsko přijato do tehdejšího Evropského hospodářského společenství (dnešní Evropské unie), utrpí španělské uhelné doly těžkou ránu.

O půl století později se horníci z černouhelných dolů stávají - stejně jako astrurští horníci v roce 1962 - hlavními protagonisty vyhroceného konfliktu, ostrých policejních střetů, zavírání dolů v Asturii a Leónu, a to vše v atmosféře značné nervozity, u které hrozí, že přeroste v rostoucí spirálu napětí. Na pondělí 18. června byly svolány generální stávky v uhelných revírech autonomních společenství Asturie, Kastilie a León, Aragonie a Kastílie-La Mancha.

Schyluje se k poslední bitvě o přežití odvětví, o němž na územích, jako je Asturie, existují zmínky, a sice jako o průmyslové, a ne pouhé řemeslné těžbě, od roku 1801.

Evropská unie se před dvěma lety rozhodla zakázat po roce 2014 státní podporu uhelných dolů. O něco později svolila prodloužit do 31. prosince 2018 život těm těžebním podnikům, které potřebují státní pomoc k přežití, což se v případě Španělska týká prakticky všech uhelných nalezišť.

Španělskému odvětví tak hrozila jistá smrt, ale stále mu zbývalo šest let k dobru, což umožňovalo chovat naději v další prodloužení státní podpory. Koneckonců, španělské uhlí přežívá pod neustálou hrozbou stále odkládané likvidace už devadesát let.

V případě snížení dotací se doly uzavřou

V návaznosti na požadavek Bruselu o snížení rozpočtu s cílem usměrnit vychýlený španělský státní deficit však zavedla vláda Lidové strany (Partido Popular) ve státním rozpočtu na rok 2012 snížení přímé podpory těžebním podnikům o 190 milionů eur, což se rovná náhlému snížení o 63 procent, bez kterých většina uhelných podniků nepřežije. Tvrdí to podnikatelé, odbory a zástupci uhelných obcí, jejichž pracovní místa a příjmy jsou na dolech nadále značně závislé.

Postižení tvrdí, že pokud dojde k plánovanému snížení (které by ve stávající podobě znamenalo snížit těžařům dotace z 301 na 111 milionů eur), bude těžba španělského uhlí odsouzena k okamžitému kolapsu, čímž Španělsko předběhne o šest let žádost EU o uzavření dolů, které nebudou samy o sobě konkurenceschopné.

Lidová strana (PP) se ocitla v pasti. Pod neustálou hrozbou uvalení rizikové prémie na ohromný dluh a přísným dohledem trhů a Evropské unie by totiž projev slabosti vůči důlním společnostem podkopal autoritu vlády a její mezinárodní hodnověrnost v boji proti deficitu a dodal odvahu k protestům v dalších odvětvích, které byly ekonomickými a sociálními škrty rovněž tvrdě zasaženy.

Zmíněné souvislosti oslabují i postavení horníků. Přestože jejich práce je i nadále náročná a nebezpečná, jejich mzdové a pracovní podmínky, a především výhoda předčasného odchodu do důchodu jsou mnohem příznivější než podmínky tehdejších horníků, a jsou proto mnohem méně způsobilí živit řeči o bezpráví a hledat pochopení za hranicemisvého revíru.

Španělské uhelné doly mají strukturální problém: v naprosté většině jsou bez státní podpory ztrátové. Státní těžba uhlí nebyla z geologických důvodů nikdy konkurenceschopná, a proto byla už od 19. století vlajkonošem španělského protekcionismu.

Záruka dodávek i národní svrchovanosti

Horníci a jejich zaměstnavatelé a odbory od té doby brání z teritoriálních a sociálních, ale také energetických a ekonomických důvodů pokračování těžby. Ujišťují, že Španělsko a samotná Evropa postrádají jiné vlastní zdroje energie, vyjma těch obnovitelných, a proto by se neměly těžby fosilních paliv zříkat. Jakmile se totiž jednou doly uzavřou, bude velice drahé je v budoucnu, pokud by to bylo třeba, znovu křísit.

Proti této tezi řada ekonomů namítá, že nemá smysl, aby země jako Španělsko podporovaly činnosti, v nichž nikdy nebudou co do nákladů, množství a kvality konkurenceschopné. Už dnes je Španělsko hlavně dovozcem uhlí: země kupuje v zahraničí 16 až 20 milionů tun ročně, domácí produkce oproti tomu představuje 8,5 milionů tun. Dokonce i Asturie, která byla během půl druhého století španělskou uhelnou velmocí, od roku 1968 prudce zvýšila mezinárodní nákup a dnes tamní průmysl dovozem pokrývá více než 70 procent uhlí, které spotřebuje. To stejné se děje po desetiletích rušení dolů v Evropě: EU dosud produkuje 130 milionů tun, ale dováží kolem 160 milionů.

Mnozí ekonomové rozlišují mezi dočasným podnětem k zavádění nových technologií na využívání neznečišťujících zdrojů energie s možností plánování v zahraničí a naopak doživotním podporováním důlní těžby, která ke svému přežití odjakživa potřebuje státní podporu.

Podnikatelé i zaměstnanci spolu s regionálními politiky napříč politickým spektrem těžbu brání jako záruku zajištění dodávek a tím i národní svrchovanosti.

Protesty

„Černý pochod“ do Madridu

„Boj pokračuje nohama, aby budoucnost nebyla černá,“ hlásá La Vanguardia. Dvě stě horníků zahájilo 22. června „černý pochod“, který ukončí 11. července v Madridu. Tři průvody vyrazily z Asturie, Kastilie-Leónu a Aragonie, tří autonomních společenství nejvíce postižených 63% snížením státních subvencí na těžbu uhlí, které plánuje španělská vláda. Účastníci pochodu doufají, že se k nim připojí i obyvatelé měst, kterými budou procházet, a že svůj pochod završí 11. července mohutnou demonstrací v hlavním městě.

Pochod navazuje na stávkové hnutí zahájené 31. května, které dále pokračovalo ve zhruba 50 hornických městech. Několik demonstrací už vyvrcholilo srážkami s policií, vláda nicméně nemíní své stanovisko přehodnotit.