Vyberte si jazyk
V průběhu dvaadvaceti let své soudní kariéry měl Baltasar Garzón dostatek příležitostí řadu lidí řádně naštvat. Mezi jeho úhlavní nepřátele se počítají politici z obou hlavních politických stran, kteří ho jeden den přátelsky objímají, aby se jím nazítří cítili pronásledováni. Tento rychlý přechod z tepla do zimy a naopak má často negativní dopady.
Garzón nikdy nebyl zdrženlivým člověkem. Nikdy se nesnažil za nic schovávat a vždy si zařídil (nebo to za něj zařídili jiní), aby se horké spisy ocitly právě na jeho stole. Je jen málo afér velkého rozsahu, které jeho rukama neprošly. Byl jedním z prvních, kdo se zabýval bojem proti obchodu s drogami, který ve své době měnil některé španělské regiony v novou Sicílii. Rovněž se zajímal o nejtvrdší terorismus, státním terorismem a jeho vedlejšími účinky počínaje: využívání vyhrazených fondů [utajovaná část rozpočtu španělského ministerstva vnitra vyhrazená na boj proti terorismu a obchodu s drogami]. Evidentně nemohl nechat stranou urbanistickou korupci ve všech jejích podobách. Garzónovi se povedlo vyvézt svou prestiž do zahraničí tím, že se postaral o zajímavé aféry jako zahájení trestního stíhání Silvia Berlusconiho [pro údajné daňové úniky jím ovládané španělské televizní společnosti Telecinco] a vydal zatykače na chilského diktátora Augusta Pinocheta a Usámu bin Ládina.
Garzón mstitel
Ačkoliv mu mnozí vyčítají, že se mezi jeho oběti neřadí žádný šéf velké společnosti, Garzón se stal určitým mstitelem na mezinárodní úrovni. Garzónovi však nevyšel případ zkrachovalé španělské banky Banesto, a objevují se názory, že se jeho agresivita snížila v některých nejasných případech spojených s velkými bankami, zejména jde o BBVA a Santander. Skutečnost, že banka Santander měla sponzorovat kurzy, které dával ve Spojených státech (což tato instituce popírá), ho mohla stát kariéru.Ta však pokračovala a neúnavný Garzón se i nadále zabýval rozsáhlými případy. Zdálo se, že Garzón zůstane Garzónem na věky věků. Ve skutečnosti však jeho pokusy získat vyšší post u Nejvyššího soudu či u Mezinárodního soudního dvora v Haagu vždy končily neúspěchem. Nedostávalo se mu potřebné podpory ze strany kolegů. Nějaká okolnost vždy pracovala proti němu: na jeho pravici i levici se nakonec vždy utvořila většina, která ho nebyla schopná snášet.
Při pohledu na to, co se mu podařilo, si lze pomyslet, že jediné co Garzónovi v životopise chybí, je zmínka o historické osobnosti, obrazu, který by doplnil jeho sbírku. Poté, co jeho sítem prošla demokracie a její nedostatky, mu zbývalo přezkoumat minulost. A k tomu chtěl využít osobnost Franca. Garzón si předtím vyřídil účty s mnoha lidmi, ale na diktátorovo teritorium se nikdy neodvážil. Jménem zákona o historické paměti, jeho nedostatků a opomíjených požadavků rodin obětí tisíců popravených chtěl Garzón zorganizovat proces s frankismem. A jelikož mu jeho nespavost a charakter umožňují úžasnou pracovní kapacitu, otevřel tuto kauzu, když se vrhl na Lidovou stranu (PP) kvůli případu Gürtel [případ údajné korupce, podvodu a praní špinavých peněz, do kterých měli být zapleteni vysocí představitelé PP].
Blíží se konec
Garzón byl vždy sledován spojenci strany, proti které bylo vedeno stíhání. Scénář už dobře zná. Je však připraven čelit tlaku, tak jak to manifestoval ve svém díle, které je sbírkou jeho myšlenek a obav (El mundo sin miedo [Svět bez strachu], Plaza y Janés, 2005). Z těch nejhorších situací se vždy dokázal dostat s působivostí ekvilibristy. Druhá strana mu vždy přišla na pomoc. Avšak tento dojem v poslední době neměli členové velice uzavřené soudcovské společnosti. Tentokrát je jich až příliš mnoho přesvědčeno, že se blíží konec. Příliš mnoho se jich domnívá, že Garzónův čas nadešel, že už není potřeba, alespoň ne pro politiku. Obětí jeho drsnosti se stali všichni. Jeho paměti nabízí pohled přesvědčeného člověka, který přišel na svět, aby na něm sehrál svou roli, a který přijímá oběti, jež tato mise vyžaduje. Problém je v tom, zda je připraven na konec, který nebyl součástí jeho vlastního programu.
