Vyberte si jazyk
Už více než půl století je Evropa zárukou demokracie, hospodářské prosperity, respektu vůči menšinám a sociálních výhod, a to jak pro členské státy jako celek, pro jednotlivce. Jako taková nemá ve světě obdoby. Její dědictví je ale dnes vážně ohroženo. Poprvé po padesáti letech se do pohybu dávají mechanismy, které jsou předzvěstí řetězce událostí, obav a nacionalismů, jenž není nepodobný tomu, jímž si evropské země prošly v 30. letech minulého století.
Ačkoliv se dějiny nikdy přesně neopakují, je dobré si připomenout, že evropský projekt založený na sociálně-tržní ekonomice byl kdysi vybudován právě ze strachu před těmito přízraky a s cílem překonat nacionalismus a totalitarismus. Ačkoliv je největší světovou ekonomickou mocností, v reakci na globalizaci, nekontrolovatelné chování trhů a další světové změny se Evropě nepodařilo udělat potřebný další krok směrem k integraci, která by jí umožnila ochránit své dědictví, překonat krizi a vyřešit řeckou otázku.
Německá kancléřka Angela Merkelová se k tomuto kroku odhodlala až před několika týdny, když se ocitla na pokraji propasti, neupřesnila však povahu svého projektu (který ale evropskou kontrolu podle všeho omezuje na oblasti rozpočtu, bankovního sektoru a státních financí členských států Unie).
Ekonomická integrace měla být jen prostředkem
Je dobré si připomenout, že zakladatelé Evropské unie neusilovali pouze o ekonomickou integraci. Ta byla jen prostředkem na cestě k cíli - politicky jednotné Evropě. Válečné rány byly stále živé a jiná cesta tehdy prostě neexistovala. Ekonomická spolupráce měla k sobě národy přiblížit a snížit nebezpečí nových konfliktů. „Evropa postupuje kupředu nenápadně,“ řekl tehdejší předseda Evropské komise Jacques Delors. Během dlouhých let fungovala tato strategie dobře.
**Uprostřed dnešního ekonomického a měnového chaosu se však omezenost této metody elit, která nedostatečně propojuje občany s politickým rozhodováním, jeví zcela jasně. A to do té míry, že podstatná část evropských voličů nepovažuje za příčinu krize ani tak nedostatek prostředků, který její instituce momentálně vykazují, jako spíše přílišné kompetence Unii svěřené. Za sílícího hlasu extremistických hnutí, která se proti EU staví, se tak riziko jejího rozpadu zdá být zcela reálné.
Ocitáme se proto na křižovatce. Žádná z evropských zemí nemá sama dostatečný vliv na to, hrát skutečnou roli na světové scéně. Dokonce ani Německo. Evropa je proto politickou podmínkou ve smyslu možnosti rozhodovat o vlastním osudu. Nemůže však být ustavena bez svých občanů, nebo dokonce proti nim. Jediným myslitelným postupem je přesun dalších kompetencí směrem k evropským institucím, avšak pouze za předpokladu, že tak bude učiněno s demokratickou legitimitou.**
To je důvodem tolika evropských summitů, které se již měsíce konají bez toho, že by přinášely více než provizorní řešení. Z tohoto pohledu je přístup k řecké otázce příkladný. Nyní se zdá být jasné, že Athény nebudou navzdory obrovským obětem,se kterými Řecko souhlasilo, schopny svůj dluh splatit . Řešením, které se nabízí, je proto zrušení nebo alespoň sdílení řeckého dluhu výměnou za přísnou kontrolu budoucí správy řeckých státních financí.
A pouze Evropská unie může být takovou misí pověřena. Řečtí občané však, stejně jako ostatní občané Unie, nemohou s tak velkou ztrátu suverenity (kterou již trhy podstatně oslabily) souhlasit, aniž by evropským orgánům pověřenými touto kontrolou nebyl svěřen maximální demokratický mandát. K tomuto účelu by bylo dnes dobré znovu otevřít debatu o institucích Unie a její transformaci pomocí procesů přímé demokracie.
Občané musejí federální prostor sami vyžadovat
**Některé hlasy dnes tvrdí, že je nejprve nutné vyřešit ekonomické, bankovní a finanční problémy Unie, a teprve poté přistoupit k instituční reformě. Ve skutečnosti chtějí jen zabránit přesunu kompetencí, které zatím patří jednotlivým státům, ze strachu, že jejich občané nejsou na takovýto skok připraveni. To je důvod, proč sami evropští občané musejí společný a federální politický prostor vyžadovat. A je na politicích, aby jim ukázali, že jsou opravdu schopni vytvořit silnou, suverénní, sjednocenou a demokratickou Evropu.
Zde je několik částečných návrhů, jak položit základy této politické unie, ke kterým by politické špičky, ale i samotní občané měli zaujmout jasné stanovisko:
1) Ustavení přímé volby prezidenta Evropské unie na základě všeobecného volebního práva.**
2) Sloučení funkcí předsedy Evropské Rady a předsedy Evropské komise a vytvoření jediného zástupce Unie.
3) Uzákonění rozhodovacího procesu pomocí dvojí prosté většiny: 51 % z 27 členských států formou ministerských hlasů a 51 % z celkové populace formou volby zástupců do Evropského parlamentu.
4) Sestavení evropských volebních seznamů pro volby do Evropského parlamentu ve Štrasburku (s výrazným zastoupením evropských, a nikoliv národních kandidátů).
**5) Zavedení referenda z lidové iniciativy na evropské úrovni.
Evropa dnes čelí krizi. Musí si proto vybrat mezi odvahou – a vlastním zánikem.**
