Tato ekonomika není pro mladé

Dnešní absolventi mohou počítat s tím, že budou chudší než jejich rodiče. Západní hospodářský model totiž nedokáže využívat znalostí moderních technologií této ztracené generace.

Zveřejněno dne 4 července 2012 v 16:27

Obrat „absolvent bez budoucnosti“ mě napadl během jedné přednášky studentům Birminghamské univerzity. Nakreslil jsem tehdy hypotetický graf očekávání, rostoucí křivku se slovy: toto je váš příjem v 21 letech, poté se vám zvyšuje plat, rostou náklady na bydlení vzhledem k vašemu posunu na společenském žebříčku za lepším, roste vám základ pro výpočet penze a na konci křivky jste v pohodě. Kromě toho je tu sociální stát, aby vás ochránil, když něco nepůjde, jak má.

To byla ovšem ta stará křivka. Poté jsem jim nakreslil novou. Tentokrát křivku klesající: platy nerostou a na žebříčku se za lepším bydlením také neposouváte. Úsporná opatření vám ukrajují z vašeho disponibilního příjmu. Na firemní penzijní systém nemáte nárok a na důchod si počkáte, až vám bude hodně přes šedesát. A pokud něco nepůjde, jak má, je otázkou, zda tu ona záchranná síť ještě bude.

V té chvíli začal část posluchačstva bolet krk z rázného přikyvování. Tato generace mladých, vzdělaných lidí je jedinečná – přinejmenším v poválečné historii: jde o populační skupinu, která může být chudší, než byli jejich rodiče. Stala se svědkem masivního nárůstu nezaměstnanosti mladých: 19 % ve Velké Británii, 17 % v Irsku, 50 % ve Španělsku a Řecku. Ale také zažila technologickou a komunikační revoluci, která měla posílit roli mladých ve společnosti.

Ekonomický model, který už nefunguje

Ve chvíli, kdy kolem nás vypuklo arabské jaro – a nepokoje se šíří od Atén po Quebec – se tento sociologický typ dostává do popředí. Absolvent, kterému byla upřena pohodová, liberální výchova generace jeho rodičů, místo níž musí takřka od puberty čelit baterii psychometrických testů, nabádáním k vynikání a život omezujícím profesním volbám.

Newsletter v češtině

Když jsem sám studoval na vysoké škole (v Sheffieldu v letech 1978-81), měl jsem čas na to hrát v hudební skupině, držet stávkové hlídky v ocelárnách, okupovat pár budov, psát trapně špatnou prózu, střídat předměty a požadovat otevření zvláštního dvouoboru, který by vyhovoval mým životním cílům. „Můžete si to tak zařídit, ale jen pod podmínkou, že nikomu neřeknete, že něco takového existuje,“ řekl mi tehdy můj profesor. Studium bylo zdarma. Bylo i stipendium, z něhož člověk vyžil, pokud zrovna nepil a necpal se tvrdými drogami. A o prázdninách jsem pracoval na brigádě v továrně skoro za stejný plat, který pobíral můj otec za skutečnou práci ve fabrice.

Abychom mohli mít lepší budoucnost, bude třeba se rozejít s ekonomickým modelem, který už nefunguje. Absolvent bez budoucnosti je lidským vyjádřením hospodářského problému: západní model je v troskách. Není schopen poskytnout dostatek kvalifikovaných pracovních míst vysoce vzdělané pracovní síle. A přesto základní komodita – titul – teď stojí tolik, že na jeho splacení je třeba několika desítek let špatně placené práce.

Při svých turné po univerzitách, squatech a okupačních táborech, kde jsem mluvil o kořenech krize, byly okamžiky, kdy jsem musel říci: „Pojem absolvent bez krize neznamená, že nemáte vůbec žádnou budoucnost.“ Protože převládající nálada mezi mladými lidmi začínala být nebezpečně nihilistická, a to i mezi aktivisty.

Co se týče „okupační“ generace, jsou noci, kdy je můj Twitter zaplaven vesele odvyprávěnými historkami o sebedestruktivních životních stylech, proložených pepřovým sprejem a soudními stáními. Ve chvíli, kdy nezaměstnanost mladých lidí dosahuje v krizí nejvíce postižených periferních státech Evropy 50% hranice a krize se přelévá z jednoho roku do druhého, vkrádá se do atmosféry kultury mladých dospělých určitá změkčilost.

Podnikavá generace

Ideál anti-leadershipu, absence struktury, která definovala boje v letech 2009-11, už také začíná lézt na nervy. Vzhledem k tomu, že těmto protestním hnutím jde o to, aby z nich nevzešli žádní lídři, se tato generace musí ve výsledku shromažďovat kolem pódií již existujících veleknězů a proroků: na přednáškách Žižeka, Chomského, Davida Harveye, Samira Amina – na muže s šedivou bradkou kázajícího 21letým – se už špatně dívá.

Jsou tu i pozitiva. Setkal jsem se s mladými aktivisty, kteří mi ochotně řekli, jaké budou jejich další akce. Téměř pokaždé jde o jiný příběh. Založili online časopis. Ne, nejde o žádné družstvo, je to normální byznys. Založili si kavárnu, divadelní soubor či – jako na jedné farmě v Andalusii, kterou jsem navštívil – zabrali opuštěnou půdu a vysadili na ní zeleninu. Díky všem těm testům, drilu, učení na zkoušky a houževnaté přípravě na budoucí povolání je tato generace velice podnikavá.

Stejně jako vytvořili z ničeho nové formy protestů, které neměly co do činění s minulostí, jsou schopni vytvářet nové druhy podnikání, literatury a umění, kterým se daří prosadit i přes klesající HDP a úvěrovou krizi.

Jedná se o první generaci schopnou zacházet se znalostmi jako se softwarem: lze jej stahovat, využívat, upgradovat a eventuálně i hodit do koše. Jsou schopni začínat na úrovni znalostí, které předchozí generace museli získávat dlouhým procesem učení a osvojování dovedností. Všechno, co teď potřebují, je, aby ekonomický model dostál lidskému potenciálu, který vytvořila technologie.

Postupem času – studenti nastupující na vysoké školy v době pádu banky Lehman Brothers jsou už letos v druhém ročníku magisterského cyklu, anebo bez práce – si absolventi bez budoucnosti uvědomili, že si svou budoucnost musejí vybudovat sami. A pokud se dobře podíváme – a pomineme neudržované bradky a rozmazané řasenky – daří se jim to celkem obstojně.

Názor

Krize škrtla jednu generaci

Mladé generace „platí za hospodářskou krizi nejvyšší cenu,“konstatuje ředitel deníku La Stampa Mario Calabresi v reakci na zveřejněnéstatistiky Eurostatu týkající se nezaměstnanosti mladých v Evropě (22,7 % v červnu), zejména pak v Itálii (36,2 %):

Dáváme přednost starému zavedenému před novým. Mladí lidé byli vždy, všude a ve všech dobách, nezkušení, ale v minulosti jsme oceňovali jejich energii, nadšení, skutečnost, že jsou nositeli nových myšlenek a změn. Zdá se, že jsme na to zapomněli. Proč se ale za ně současná generace otců, matek a prarodičů, kteří je každý den chrání, poskytují jim bydlení, dávají jim peníze na pivo, prázdniny a benzín, nebije? Protože jsme je tak moc chránili a rozmazlovali, že neměli příležitost se ‚otrkat‘. Bojíme se o ně a nakonec je považujeme za nezralé.

Calabresi parafrázuje trenéra italského národního fotbalového týmu Cesare Prandelliho po porážce modrých „Azzurri“ ve finále Euro 2012 a soudí, že Itálie „není pouze starou zemí se starými myšlenkami“, ale zemí „natolik připoutanou ke včerejšímu světu, že tráví většinu času litováním namísto toho, aby hleděla do budoucnosti a ke změnám“. Přitom jedinou možností, jak překonat krizi, je „odrazit se od mladých a vytvářet budoucnost s nimi“, protože „svět se nemění, svět se už změnil“.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma