Vyberte si jazyk
Thierry Baudet přichází ve své knize a článku uveřejněném minulý týden v deníku NRC Handelsblad s řadou kontroverzních tvrzení. Ale v jednom má pravdu. A sice, že projekt evropské integrace byl založen na přesvědčení, že státnost a národní sebeurčení byly hlavními příčinami válek, které obrátily Evropu v trosky. Na základě tohoto přesvědčení byla evropská integrace koncipována jako jednodimenzionální, jako proces stále se prohlubující jednoty pod centralizovanou velící strukturou. Každé posílení centrální moci doprovázelo na druhé straně oslabení moci národní.
Jinými slovy politickému procesu v Evropě byl dán směr. Nešlo však o směr, který by si vybrali lidé, a proto pokaždé, když mají šanci o něm hlasovat, jej odmítnou – a tudíž se dělá vše pro to, aby šanci hlasovat nedostali. Tento proces se neustále posouvá směrem k centralizaci, kontrole ze shora, diktátorství nevolených byrokratů a soudců, rušení zákonů schválených volenými parlamenty, ústavním smlouvám bez jakéhokoliv přispění občanů a měně vnucené ze shora a bez jasného rozhodnutí, kdo bude nést tíhu dluhů s ní spojenou. Tento proces se posunuje neustále směrem k imperiální vládě a dává jasně na srozuměnou, že protikladem ke státnosti není osvícenství, ale impérium. A jedinou věcí, která se proti tomu staví, je národní cítění Evropanů.
Obrovská vada EU
Jako Angličan a milovník římské civilizace proti impériu nikterak nejsem. Ale je důležité si uvědomit, co všechno s sebou nese, a oddělit jeho dobré stránky od těch špatných. Z mého pohledu ty dobré aspekty slouží k ochraně místních loajalit a zvyků pod křídly civilizace a práva. Ty špatné aspekty chtějí místní zvyky a konkurenční loajality udusit a nahradit je centralizovanou mocí bez vlády práva. Evropská unie v sobě nese prvky obojího, ale trpí jednou obrovskou vadou. A sice, že nikdy nepřesvědčila Evropany, aby ji přijali. Evropa je - a podle mého názoru vždy byla - civilizací národních států založenou na specifickém druhu před-politické oddanosti, tedy oddanosti, která klade na první místo území a zvyky a na místo druhé náboženství a dynastii. Pustíte-li Evropany ke slovu, budou vyjadřovat svou loajalitu tímto způsobem. Jelikož jejich bezpodmínečná loajalita – která je spíše otázkou identity než dohody – má národní formu.
Politická třída v Evropě to nevidí ráda a z tohoto důvodu démonizovala otevřené projevy národního cítění. Zkusme se zastat Johanky z Arku a le pays réel [skutečného národa], „sceptred isle“ [označení Británie z Shakespearova Richarda II.] a svatého Jiří, tmavých Lemminkäineneho lesů a „pravých Finů“, kteří je brázdí, či dokonce Henka a Ingrid a budete slýchat, že jste fašista, rasista a extremista. Existuje hotová liturgie veřejného odsuzování, kterou po celé Evropě slaví politická třída, jež opovrhuje tradičními loajalitami, přičemž na nich zároveň potajmu závisí.
Poučení z krize
Ve skutečnosti je národní cítění pro většinu obyčejných Evropanů jediným veřejně dostupným a veřejně sdíleným motivem, který ospravedlní obětování se pro společnou věc – snad jediná věc ve veřejné sféře, která se nedá koupit ani prodat. Jelikož lidé nehlasují pro to, aby si namastili kapsy, ale proto, aby ochránili společnou identitu od predátorství těch, kteří do ní nepatří a kteří se snaží vyplenit dědictví, jež jim nenáleží. Národní loajalita nemá svou vnitřní povahou nic do činění s rasismem či fašismem: jejím primárním vyjádřením je pouto k určitému území a společenství, které na něm vyrostlo. Tato krize nás přinejmenším poučila o tom, že když se nedaří, politici požadují oběti a zároveň je očekávají. Ovšem jak je možné přinášet oběti a nic nevlastnit a jak je možné mít majetek a nemít hranice oddělující „naše“ od „jejich“. Thierry Baudetovi bychom měli být vděčni za vznesení těchto otázek a za otevření diskuze, kterou potřebujeme my v Británii, stejně jako vy v Holandsku a kterou potřebují stejně tak všechny ostatní evropské národy.
