Demokracie: Je čas zvolit prezidenta EU

11 červenec 2012
Fokus Stockholm

Proč Evropané znají Obamu a Romneyho lépe než Barrosa a Van Rompuye? Protože hlavní představitele EU nemohou volit. Nejlepším způsobem jak napravit tento „demokratický deficit‟ je zavést přímou volbu, domnívá se švédský novinář Martin Ǻdahl.

V době kulminující krize eura jsem se setkal s jedním vysokým funkcionářem Evropské komise. Svou profesní situaci mi popsal následovně: po zvolení Françoise Hollanda francouzským prezidentem si Komise konečně vydobyla zpět určitou moc.

Dříve tandem „Merkozy“ složený z německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho stavěl zbytek evropského aparátu soustavně před hotovou věc. S nástupem Françoise Hollanda se ale Německo a Francie rozkmotřily a Komisi připadla role prostředníka. Vida, jak je spravována jedna ze tří největších světových ekonomik v době vypjaté krize.

To, co nazýváme diplomaticky „demokratickým deficitem“ – skutečnost, že si my, evropští občané, vedení Evropské unie nevolíme a že se nám zároveň vedoucí představitelé EU nemusejí zodpovídat – je dnes tak do očí bijící, že je to až trapné.

U kormidla jsou velké země, v praxi jmenovitě dvě. Rozhoduje se za zavřenými dveřmi. Evropanům vládnou političtí představitelé volení do funkcí na národní úrovni. Žádný z nich nemá mandát k tomu, aby vystupoval ve jménu Evropy.

Demokratický deficit

To, co bylo doposud jen iluzorní představou, se tak dnes stává požadavkem lidu a politickou nezbytností: Evropa musí být oprávněna volit si svého čelního představitele přímým a všeobecným hlasováním. Prvořadým aspektem demokracie je možná právě možnost poděkovat prostřednictvím volebních uren představiteli, kterého již nechceme, a zvolit si místo něj někoho jiného.

Voliči vůbec netuší, co mají dělat. Občané Unie toho vědí daleko víc o Romneym, Obamovi, Clintonovi či McCainovi než o Barrosovi nebo Van Rompuyovi. Mnohem víc se zajímáme o volební kampaně ve Spojených státech, kde přitom nevolíme, než o kampaně evropské.

Často slýcháme o tom, že je třeba svěřit víc pravomocí Evropskému parlamentu. Ten ale postrádá legitimitu a slouží pouze k tomu, aby si na něm voliči mezi volbami vybíjeli zlost. V Evropském parlamentu v podstatě neexistuje žádná alternativa. Parlamentní skupiny nevedou společné předvolební kampaně a nemají žádný jasně vymezený program nebo politický směr.

Jinou možností je sloučit „skutečné“, tj. vnitrostátní parlamenty a vytvořit při nich stálé výbory pro evropské záležitosti, jejichž členové by se scházeli v Bruselu. To by sice vedlo k posílení legitimity, ale hlavní problém – jak volit, abych změnil(a) politiku EU – se tím neřeší.

To je důvod, proč musíme mít možnost volit své představitele přímou volbou. Jen tak se budou moci v celé Evropě profilovat myšlenky kolem kandidátů a jejich programu. Nejlepší by bylo volit předsedu Rady v dvoukolových volbách, kde by se spolu první dva vítězní kandidáti z prvního kola utkali v druhém kole, kde by museli získat většinu.

Nátlak na přímou volbu prezidenta musí přijít zdola

Evropské politické proudy by se pak musely za těmito kandidáty sjednotit. Zvolený představitel, který zasedne po boku Angely Merkelové a Françoise Hollanda, bude mít za sebou hlasy stovek milionů Evropanů. Bez ohledu na oficiální pravomoci tohoto představitele bude každopádně oprávněn vystupovat ve jménu Evropy.

Často slýcháme mylnou myšlenku, že to celé znamená posílit federalismus a zřídit Spojené státy Evropské. Nicméně ten, kdo si získá důvěru evropského lidu, by mohl velice dobře získat mandát k tomu, aby kompetence Unie omezil a část rozhodovacích pravomocí navrátil členským státům. Předmětem reformy není definovat, o čem se musí nebo smí rozhodovat na evropské úrovni, ale jakým způsobem mají být rozhodnutí přijímána.

Jinou chybou je tvrdit, že by ve všech volbách zvítězili Němci, Francouzi nebo Italové. I velké národy bohužel vzbuzují antipatii a nepřátelství. Kandidáti menších nevýbojných států by tak mohli být docela dobře ve výhodě. Ve velkých zemích by mohly důvěru získat kosmopolitní atypické osobnosti typu bývalého německého ministra zahraničních věcí Joschky Fischera, kteří by se starali stejně tak o Brålandu [malá obec na jihu Švédska] jako o Berlín.

Bylo by žádoucí, aby se tato myšlenka nekonkretizovala po nových nekonečných jednáních v Bruselu v rámci Evropy shora anebo v hlavách vysokých představitelů – jako například oněch deseti ministrů zahraničních věcí, kteří přišli s nápadem evropských prezidentských voleb, jenž byl součástí jejich návrhu na vytvoření jakéhosi tvrdého jádra „superstátů“. Nátlak na podporu přímého evropského hlasování musí přijít z Evropy zdola.

Překlad: Lenka Graffneterová

Factual or translation error? Tell us.