Vyberte si jazyk
Před dvaceti lety, po červnových volbách roku 1992, vyšel tento časopis v tehdy ještě federálním Československu s velkým titulkem na první straně, jenž hlásal: „Dvě civilizace.“ A podtitul následujícího komentáře zněl: „Sami do Evropy, nebo společně na Balkán.“ Dnešnímu – zejména mladšímu čtenáři – je možná potřeba připomenout, že tou jinou civilizací, která táhne Česko na Balkán, bylo míněno právě se oddělující Slovensko.
Můžeme to vnímat jako ironii dějin, že Slovensko je dnes díky členství v eurozóně ukotveno v Evropě hlouběji než Česká republika, pravdou ale je, že tehdejší titulek Respektu odpovídal dobové atmosféře: dokonce i mnoho Slováků vidělo v nástupu slovenského nacionalismu nebezpečné balkánské rysy. A české veřejné mínění se postupně měnilo od lítosti nad štěpením společného státu k úlevnému rozhodnutí: nenecháme se Slovenskem brzdit v našich ekonomických reformách a cestě na Západ.
Rozdělení Československa prožíval každý z obou národů naprosto jinak. Češi – pokud pomineme lítost nad ztrátou Vysokých Tater – jako úlevu a odlehčení zátěže, Slováci jako šok podobný pádu do studené vody, v níž můžete utonout. Tyto rozdílné prožitky mají své důsledky i po dvaceti letech, přestože obě země jsou si dnes navenek podobné jako vejce vejci – od ekonomické úrovně a vnitřní organizace státu až po problémy s korupcí a partokracií.
Slovenský premiér Robert Fico pronesl nedávno dva pozoruhodné výroky. Na otázku českého novináře, jak by hlasoval před dvaceti lety v případném referendu o rozdělení Československa, odpověděl, že je to hypotetická otázka a je třeba se dívat do budoucnosti, ne do minulosti. Ve slovenských médiích zase prohlásil, že EU je „náš životní prostor“ a Slovensko jako malá země musí ukázat rozhodujícím silám v Evropě – Německu a Francii –, že „si zasloužíme být v silné skupině států, pokud dojde k dělení Evropy“.
Na obou výrocích je dobře vidět, jak rozdílné jsou nálady v obou zemích. V Česku – na rozdíl od Slovenska, kde ještě není zcela zapomenut vášnivý spor mezi zastánci a odpůrci vzniku samostatného státu – může kterýkoli politik říci, že si nepřál rozdělení federace (tudíž ani vznik českého státu), aniž by to ublížilo jeho prestiži a volebním preferencím. (...)
Celý článek čtete na stránkách [týdeníku Respekt](http://Před dvaceti lety, po červnových volbách roku 1992, vyšel tento časopis v tehdy ještě federálním Československu s velkým titulkem na první straně, jenž hlásal: „Dvě civilizace.“ A podtitul následujícího komentáře zněl: „Sami do Evropy, nebo společně na Balkán.“ Dnešnímu – zejména mladšímu čtenáři – je možná potřeba připomenout, že tou jinou civilizací, která táhne Česko na Balkán, bylo míněno právě se oddělující Slovensko. reklama Můžeme to vnímat jako ironii dějin, že Slovensko je dnes díky členství v eurozóně ukotveno v Evropě hlouběji než Česká republika, pravdou ale je, že tehdejší titulek Respektu odpovídal dobové atmosféře: dokonce i mnoho Slováků vidělo v nástupu slovenského nacionalismu nebezpečné balkánské rysy. A české veřejné mínění se postupně měnilo od lítosti nad štěpením společného státu k úlevnému rozhodnutí: nenecháme se Slovenskem brzdit v našich ekonomických reformách a cestě na Západ. Tady žijeme Rozdělení Československa prožíval každý z obou národů naprosto jinak. Češi – pokud pomineme lítost nad ztrátou Vysokých Tater – jako úlevu a odlehčení zátěže, Slováci jako šok podobný pádu do studené vody, v níž můžete utonout. Tyto rozdílné prožitky mají své důsledky i po dvaceti letech, přestože obě země jsou si dnes navenek podobné jako vejce vejci – od ekonomické úrovně a vnitřní organizace státu až po problémy s korupcí a partokracií. Slovenský premiér Robert Fico pronesl nedávno dva pozoruhodné výroky. Na otázku českého novináře, jak by hlasoval před dvaceti lety v případném referendu o rozdělení Československa, odpověděl, že je to hypotetická otázka a je třeba se dívat do budoucnosti, ne do minulosti. Ve slovenských médiích zase prohlásil, že EU je „náš životní prostor“ a Slovensko jako malá země musí ukázat rozhodujícím silám v Evropě – Německu a Francii –, že „si zasloužíme být v silné skupině států, pokud dojde k dělení Evropy“. Na obou výrocích je dobře vidět, jak rozdílné jsou nálady v obou zemích. V Česku – na rozdíl od Slovenska, kde ještě není zcela zapomenut vášnivý spor mezi zastánci a odpůrci vzniku samostatného státu – může kterýkoli politik říci, že si nepřál rozdělení federace (tudíž ani vznik českého státu), aniž by to ublížilo jeho prestiži a volebním preferencím. Co naopak )či v jiných jazykových verzích na Presseurop.
