Vyberte si jazyk
„Pokud Evropa nezareaguje, bude odsunuta na okraj a na rozdíl od rozvíjejících se zemí bude upadat“… Frédéricu Martelovi bychom mohli vytýkat, že situaci příliš dramatizuje. Pokud by ovšem neprojel svět a nenapsal Mainstream, 450stránkovou knihu o převratu v kulturním průmyslu v digitální éře, v níž svou tezi podepírá argumenty. Mainstream je kultura určená široké veřejnosti, která „se líbí všem,“ jak uvádí podtitul knihy. Kultura, která rovněž roztáčí průmysl, jehož vliv na světový HDP neustále roste a jenž se stal významným místem střetu velkých globalizovaných skupin: jak z ekonomického hlediska, tak z hlediska vlivu, neboť kultura je součástí tak zvané „soft power“, tedy moci založené nikoliv na síle zbraní, ale na síle tvorby.
Poražená Evropa a ti ostatní
Na své cestě kolem světa, během níž sledoval důsledky digitální revoluce, dvou desetiletí globalizace a rozvoje jižních mocností, zavítal badatel a novinář Frédéric Martel (France Culture, NonFiction.fr) samozřejmě do Spojených států, mekky „mainstreamu,“ ale rovněž k novým aktérům: do Mumbaje, Šanghaje, Saulu a Dubaje. Jeho závěry nijak nepřekvapují: „nesporným lídrem“ tohoto globalizovaného trhu zůstávají Spojené státy. Anebo ještě lépe: „Spojené státy vyvážejí nejen svou kulturní produkci, ale rovněž svůj model.“ „V Damašku, stejně jako v Pekingu, v Hue, stejně jako v Tokiu, a dokonce i v Rijádu a Caracasu jsem byl překvapen, jak lidi fascinuje americký model zábavy. Slova jsou v hindštině nebo v mandarínštině, ale syntax je americká.“ Z nového rozložení karet, kterému dnes přihlížíme, vyšli jako vítězové také rozvíjející se země, jako Čína, Indie, Brazílie nebo země v oblasti Perského zálivu, které budují kulturní průmysl s pomocí petrodolarů.
Z pozoruhodného průzkumu vyplývá, že tu existují dva poražení: Evropa, jejíž relativní úpadek Martel popisuje a vysvětluje, a „ti ostatní“, to znamená jižní země, které nedosahují velikosti a nedisponují prostředky rozvíjejících se států, a musejí tak zvuk a obraz dovážet odjinud. Co se týče Evropy, její podíl na světovém vývozu filmu, televizních programů a hudby (oblast knižního vydavatelství odolává lépe, upozorňuje Martel) klesá v posledním desetiletí tempem 8 % ročně, zatímco v USA narůstá tempem 10 % ročně. Globálně zůstává světovou dvojkou, ale v trvalém poklesu.
Málo společné evropské kultury
Handicapů má Evropa hodně. Předně je roztříštěna na národní trhy. I když Evropu statisticky vnímáme jako jeden vnitřní trh, v kulturní sféře se jedná o 27 národních trhů, které „mezi sebou málo komunikují“. Pak je tu také zastaralost zábavního průmyslu: „Evropské vymezení kultury coby kultury historické, dědičné, často elitářské a rovněž proti-mainstreamové, nejde příliš dohromady s časem globalizace a digitalizace.“A výčet tím nekončí. Svou roli hraje i počáteční nedůvěru k internetu a „časté zavrhování kultury, která je dílem přistěhovalců a jejich dětí“. Jak autor dodává, „posledním a nejzávažnějším problémem Evropy, problémem, který ji výrazně odlišuje od Spojených států, ale rovněž od arabského světa, pravděpodobně Afriky, a možná dokonce i Asie, je zánik její společné kultury. Pokud nahlédneme zblízka do evropských kulturních statistik, vidíme, že si každá země dokáže chránit národní hudbu a literaturu, občas kinematografii a mnohdy televizní programy, ale zbytek nenárodní kulturní produkce je stále častěji americký a stále méně často evropský. Parafrázujeme-li slavný výrok Thomase Jeffersona, je to, jako kdyby měl nyní každý Evropan dvě kultury: kulturu své země a kulturu americkou.“
Konstatování je to přísné a takřka zdrcující. Estéti na něj nehledí a mainstream rádi přenechávají Američanům nebo Číňanům, pokud jim nikdo nesahá na to, co považují za podstatu francouzské kultury. To je ovšem chyba, protože oslabení globálního kulturního průmyslu bude mít dopad na všechna odvětví, a dokonce i na naši schopnost tvořit mimo mainstream, jinak řečeno schopnost nepropadnout „břečce“. Text, který Martel sepsal, je tak v podstatě výzvou k zamyšlení a k reakci. Autor k tomu poznamenává, že pokud jeho kniha „upozorní Evropany na důležitost soft power a přiměje je hledat v této nové mezinárodní situaci nové přístupy, pak splnila svou funkci“. Ještě není vyhráno, ale kniha přináší přinejmenším otázky k debatě.
