Euromýty (1/10): Demokratický deficit, menší než si myslíme

23 červenec 2012
De Groene Amsterdammer Amsterdam

Byrokratická, utrácivá, v područí lobbistů... EU je terčem mnoha kritik, a ne všechny přicházejí ze strany zatvrzelých euroskeptiků. Některé jsou odůvodněné, jiné méně. Nizozemský týdeník Groene Amsterdammer ve snaze vnést do této problematiky určité osvětlení přichází s analýzou „deseti mýtů“. Prvním z nich je demokratický deficit.

Slavný evropský „demokratický deficit“: slabý Evropský parlament bez potřebné legitimity, neprůhledná Rada ministrů, která se nikomu nezodpovídá, jmenovaní eurokomisaři, které nelze, pokud se neosvědčí, odvolat.

V očích eurofobů to představuje dostatek důvodů k tomu postavit se Unii na odpor. Eurofilové reagují tím, že se jedná stejně tak o argumenty ve prospěch větší integrace. Můžeme skutečně hovořit o demokratickém deficitu? A pokud ano, jakého je rozsahu?

Evropskou demokracii lze označit za nepřímou. Neodpovídá našim zvyklostem, je „odlišná“. Což nutně neznamená, že je horší nebo méně demokratická. „EU jako celek netvoří jeden stát s jedním parlamentem a jednou vládou. Je to týmová hra, do níž zasahuje 27 národních demokracií a fragment demokracie evropské,“ píše Luuk van Middelaar, autor knihy Přechod k Evropě (De passage naar Europa) a člen kabinetu předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye.

Tato situace vyvolává řadu kritik. Evropský parlament má čím dál větší pravomoci a rozhoduje takřka o všech zákonech. Přitom ale nefunguje jako běžný národní parlament, který může ministry za špatně odvedenou práci postihnout. Stejně tak Evropská komise není skutečnou vládou, ale apolitickou skupinou technokratů vedenou komisaři, kteří jsou do svých funkcí jmenováni.

Toužíme ale po jiném systému?, ptají se odborníci. Jsme připraveni na evropskou vládu? No právě, nejsme. Proto je EU nadále řízena nepřímo. Rada ministrů, která přijímá důležitá rozhodnutí, se musí zodpovídat vnitrostátním parlamentům. Nenese tak přímou odpovědnost na evropské úrovni, ale je podřízena kontrole na úrovni národní, která je, přinejmenším teoreticky, pevně ukotvena.

Tento systém samozřejmě také vzbuzuje připomínky. Vzhledem k tomu, že volený parlament musí vyjednávat s radou ministrů, jejíž členové pocházejí z 27 zemí, je rozhodovací proces rozvleklý a nezáživný. „Nedá se říct, že by byla rozhodnutí přijímána, ona se prostě vynoří,“ poznamenal profesor evropské administrativy Sebastiaan Princen. Kontrola je tím složitější. Vliv voličů výrazně slábne. Vztah mezi výsledky domácích voleb a rozhodnutími přijatými v Bruselu byl doposud takřka nulový. Začíná se vytvářet teprve nyní, kdy se Evropa stala všude důležitým tématem předvolebních kampaní.

Mýtus o demokratickém deficitu v Evropě nakonec nepřiživují tyto staré námitky. Slabý Evropský parlament a nedostatek transparentnosti jsou problémy, které jsme z valné části vyřešili. „Skutečný demokratický deficit dnes existuje na úrovni národních parlamentů,“ zdůrazňuje profesor politických věd Rinus van Schendelen. „Zůstaly ve vleku za procesem europeizace.“ Jinými slovy: pokud by vnitrostátní parlamenty vykonávaly řádně svou kontrolní funkci, demokratický deficit by se snížil.

Překlad: Lenka Grafnetterová

Factual or translation error? Tell us.