Bude tomu už devatenáct let, co řecko-makedonský svár, který je pro většinu Evropanů naprosto nepochopitelný, rozpoutává vášně na Balkáně. Spor se vede o to, jaký název by měla nést Bývalá jugoslávská republika Makedonie [FYROM; Řecko odmítá název „Makedonie“, kterou považuje za integrovanou součást řeckého historického a kulturního dědictví].
Nelze popřít, že země mezi sebou soupeřily v projevech pokrytectví a špatné vůle a že vyvinuly mnoho energie na to, aby věc zahnaly takřka definitivně do slepé uličky. Makedonci se pustili do nekonečných provokací s cílem dokázat svůj „antický původ“, zatímco Řekové vyvíjeli veškeré úsilí k tomu, aby jej vyvrátili a aby zamezili euroatlantické integraci Skopje.
Výsledek je ten, že jednání o přijetí Makedonie do Evropské unie váznou. Tolik očekávané pozvání ke vstupu do Atlantické aliance rovněž nepřišlo. Atény na sporu také příliš nevydělaly, vyjma definitivního potvrzení statutu tvrdohlavého a umíněného strůjce problémů v tomto regionu. Přes to přese všechno je tu pořád naděje, že Řekové a Makedonci odloží boxerské rukavice, a možná si i potřesou rukou.
Po dlouhá desetiletí Řekové odmítali veškeré návrhy Skopje (a naopak), avšak nedávné prohlášení viceministra zahraničních věcí Dimitrise Droutsase situaci změnilo. Droutsas sdělil, že název „Severní Makedonie“ není úplně v rozporu s řeckým postojem, což bylo vnímáno jako signál toho, že řecká vláda je nyní nakloněna kompromisu více, než byla před několika lety.
To ale vůbec neznamená, že by tato rozepře soudcovaná OSN patřila historii. Za prvé proto, že tento postoj není nový a dosud neumožnil celou záležitost odblokovat. Za druhé proto, že vůbec není jisté, zda se navzdory nátlaku albánského obyvatelstva (25 % země) makedonský premiér Nikola Gruevski nakonec rozhodne přehodnotit postoj, který vždy zakládal na přesvědčení, že „jeho země se bude jmenovat Makedonie, a nic jiného“.
Droutsasovo prohlášení přehazuje míč do makedonského tábora. Evropany ale tohle všechno příliš nezajímá. Brusel by byl mnohem radši, kdyby se tyto pozitivní signály proměnily v konkrétní činy. Starý kontinent se v současné době potýká s daleko většími problémy, než je záležitost nějakého názvu, byť se jedná o Makedonii.
Střední a východní Evropa
Hnízda sporů
Makedonie není jedinou zemí bývalého komunistického bloku, kde se odehrávají spory ohledně jejích hranic, názvu či menšin, které ji obývají, připomíná The Economist: „většina Rumunů nepovažuje Moldavsko za nic jiného než ztracenou rumunskou provincii, od matky odtrženou Stalinem.“ Pro Bulhary není „Jugoslávská Makedonie nic jiného než historické nedopatření a čím dříve se tento vyvrhel připojí k Bulharsku, tím lépe.“ Slovenští nacionalisté se domnívají, že příslušníci maďarské menšiny „by měli mlčet a chovat se jako Slováci.“ A „pokud se jim na Slovensku nelíbí, tak ať se vrátí do Maďarska.“ Co se týče polské a běloruské menšiny v Litvě, „nejedná se o Slovany, ale Litevce polonizované během staletí násilné asimilace. Je tedy zapotřebí je depolonizovat a relitvizovat.“ A konečně, „kdokoliv si dovolí nazvat hlavní město Haliče Lwów, je polský nacionalista; pokud jej nazve Lviv, je ukrajinský fašista; kdo jej píše jako Lvov, je sovětský masový vrah a kdo jej snad nazve Lemberg, je nacista. Pokud chcete v debatě pokračovat, tak se vydejte do Leopole.“