Vyberte si jazyk
S prohlubující se evropskou integrací roste i hrozba pro národní kulturu a identitu – tak se dají v kostce shrnout obavy euroskeptiků. Ale implicitně také naděje federalistů: čím silněji občané pociťují evropskou identitu, tím lépe.
Rostoucí evropská spolupráce přitom pro národní identitu žádné riziko nepředstavuje. Nic takového není pravda. Ostatně všechny průzkumy to potvrzují: občané se bez ohledu na region původu nejprve ztotožňují s vlastní zemí a teprve potom v menší míře s Evropou.
Samozřejmě záleží na zemi a formulaci otázky, nicméně pocit příslušnosti je vždy jasný: nejdříve vlast, poté Evropa. Jak potvrzují údaje Eurobarometru z roku 2010: „Většina dotázaných se cítí svázána především se svou vlastní zemí (…). Tak je tomu ve všech členských státech EU.“
Myšlenka, že by politika (více demokratické účasti, silnější Evropský parlament), vzdělání (výměnné programy, školní výuka evropských dějin) nebo sociální soudržnost (větší soudržnost mezi evropskými zeměmi) mohly přispět k posílení evropské identity, byla v posledním desetiletí vyvrácena. Přestože by jí někteří evropští úředníci rádi věřili, je tendence spíše opačná.
Žádná „smíšená identita“
Z výzkumu Eurobarometru vyplývá: „Určující faktory národní identity se od roku 2009 změnily. Důraz se klade čím dál méně na subjektivní koncepty (cítění, sdílení, víra) a čím dál častěji na koncepty konkrétní, objektivní (místo narození, místo, kde člověk vyrůstá, jazyk, občanská práva).“
K tomu dvě poznámky. Za prvé: jedno nevylučuje druhé. Silná národní identita může být slučitelná s identitou evropskou. Tak je tomu bezpochyby v mnoha východoevropských zemích, kde se občané cítí být zároveň Evropany. To samé platí v Itálii nebo v Belgii. Za druhé: krize posílila pocit soudržnosti, byť jde spíše o solidaritu v krizi než o skutečnou identitu. Nejedná se zde ale o „identitu smíšenou“.
