Vyberte si jazyk
Do bunkru nanosíme pneumatiky a zapálíme je. Nebo tam dáme pytle s hnojivem s vysokým obsahem draslíku. Takto podomácku vyrobíme bombu a bunkr odpálíme. „Když beton pukne, roztloukáme ho kladivem, abychom se dostali až na ocel,“ vysvětluje Djoni, který pracuje jako stavební dělník ve středoalbánském Beratu. „Někdy jsou jí tam i dvě tuny. Kilo oceli lze prodat za 15 centů. Jeden bunkr tak může vynést až 300 eur! Někdy je ale potřeba tvrdě pracovat třeba pět dní, než se beton rozpadne. A většinu peněz stejně shrábne šéf. Já na bunkru vydělám tak 20-30 eur.“
Djoni si ale nestěžuje. Stavebnictví zažívá už několik let boom, a ceny oceli tak vyletěly prudce nahoru. Nic na tom nemění dokonce ani krize v Itálii a v Řecku, kde pracují stovky albánských emigrantů. Je pravda, že podle odborníků boom neodráží realitu, protože je svázán s výstavbou mrakodrapů na objednávku italské mafie, která tu pere peníze. Některé z těchto budov jsou z poloviny prázdné.
„My tu krizi nepociťujeme,“ říká Djoni. Premiér se chlubí tím, že Albánie je spolu s Polskem jedinou evropskou zemí, kde nedošlo k recesi.“ Djoni pracoval několik let i v řeckém Pireu. Ale soustavná hra na schovávanou s pohraničníky pravidelně pátrajícími po albánských nelegálních přistěhovalcích ho začala unavovat. „Už nejsem žádný mladíček,“ říká. „Tady si vydělám méně, ale také méně utratím. V konečném výsledku to vyjde nastejno.“
Přes den pracuje Djoni na stavbě domů, večer si přivydělává na bunkrech. Díky vydělaným penězům si mohl opravit byt a zapsat děti do dobrých škol.
Houby strýčka Hodži
Statisíce takových bunkrů hyzdí albánskou krajinu od Skadaru ležícího nedaleko hranic s Černou Horou až po Konispol, který je vzdálen co by kamenem dohodil od hranic s Řeckem.
Bunkr Gjergja je celý natřený na zeleno a nápis „Bunkr bar“ doslova bije do očí. A přestože pláž v Shëngjinu, kde se nachází, má k atraktivitě daleko, Gjergja to nevyvádí z míry: „Možná tu nemáme dost písku, ale zase tu máme houby, které rostou na betonu. To jsou naše hříbky strýčka Hodži. Celý svět se sem na ně jezdí dívat!“
Gjergj mě zve dovnitř, kde smím nahlédnout do střílny natočené směrem na Itálii [na opačné straně Jaderského moře]. Také mi ukazuje železnou tyč, kterou má dobře schovanou vzadu ve skrýši. Sloužila mi k „přesvědčování“ opilých zákazníků, aby zaplatili účet. Teď ji používám k odhánění těch, kdo mi chtějí zničit bunkr. Jsem tu už dvanáct let a nikomu nedovolím se ho jen dotknout.“
Je pravda, že albánské bunkry jsou naprosto unikátní. Komunisté jich nechali vybudovat 750 000, přičemž v zemi žijí 3 miliony obyvatel. „Vše, co mělo spojitost s bunkry, bylo za komunismu přísně tajné. Během období transformace se pak veškerá dokumentace někam ztratila a teď už se jich nikdo nedovede dopočítat,“ vysvětluje politoložka Ina Izharová, která tráví, podobně jako mnoho zdejších mladých lidí, život mezi Albánií a Itálií.
Bunkry stojí ve městech, ve dvorech hned vedle obytných domů, na hřbitovech a dětských hřištích. Některé jsou v horách, jiné vyčuhují z moře. Zemědělci se jim musejí vyhýbat při orbě. Stačí se vydat vlakem z Tirany do Durrësu a uvidíte jich desítky.
Proč se stavěly? Enver Hodža, který Albánii vládl od roku 1944 až do své smrti v roce 1985, měl strach z napadení. „Byl paranoidní,“ tvrdí Ina Izharová. „Myslel si, že všichni chtějí na Albánii zaútočit. Po druhé světové válce byl spojencem Jugoslávie. Záhy se ale nepohodl s Titem a navázal přátelství se Sovětským svazem. Po zahájení procesu destalinizace mu přestalo toto spojenectví vyhovovat. Navázal tedy užší spolupráci s Čínou a přesvědčen o tom, že se proti němu spiknul celý svět, začal stavět bunkry a připravovat se na válku.“
„Taky se tu dá přijít o panenství,“ směje se Ina Izharové. Nedávno měl jeden kamarád románek v bunkru v Sarandě s dívkou, kterou poznal na diskotéce. Prý to nebylo moc příjemné. Byla zima a ještě k tomu šlápl omylem do lejna.“
Bunkry sloužily jako ledničky i Hodžův hrob
Dlouhá léta na Hodžovy bunkry nikdo nesáhl. „Až do chvíle, než začali Srbové bombardovat Kosovo,“ říká Caushi. „Některé bomby dopadly i na Albánii a na bunkry. A tak se přišlo na to, že se stavby, které měly odolat atomové bombě, rozpadají, jako by byly z hlíny. Pro mnoho lidí to byl šok, když zjistili, že údajná velikost a moc komunismu jsou jen plané řeči, lež a iluze.“
Tím začal bunkrům druhý, občanský život. Lidé je přestali respektovat. Na venkově si z nich dělali chlívky a ve městech až do nedávna nahrazovaly ledničky. Nyní, když Albánci zbohatli a každý má doma lednice vlastní, vyhazují do bunkrů odpadky.
V hlavním městě je tomu jinak. Tiranská čtvrť Blokku byla za komunismu uzavřena a přísně střežena. Právě zde bydlela největší smetánka, Enver Hodža se svými ministry a dalšími soudruhy. Každá budova měla svůj vlastní podzemní betonový kryt. „Dneska se do Blokku vyráží na večírky,“ říká s úsměvem studentka práv Kamelja. V bývalých krytech jsou některé opravdu dobré bary a diskotéky.
V centru Tirany stojí další bunkr – velká pyramida vybudovaná po Hodžově smrti na návrh jeho dcery Pranvery. Měl to být jeho hrob a zároveň poutní místo pro školy, vojsko a pracující. Dnes ale pyramida zeje prázdnotou a zdobí ji graffiti. Ti nejodvážnější sjíždějí její příkré stěny na skateboardech. „Chodím kolem do práce,“ říká Gjergj Ndrecën, kterého Hodžův režim věznil sedm let za „protirevoluční propagandu“.
„Co by se nyní mělo s pyramidou udělat?“ – „To samé, co s bunkry. Obložit hnojivem a pneumatikami a zapálit. Demolice bunkrů je začátkem našeho mentálního skoncování s komunismem. Dokud budeme žít v prostoru vytvořeném komunisty, bude tu vládnout Hodžův duch.
Tenhle článek byl napsán na zakázku Next in Line project a spolufinancovala jej EU.
