Vyberte si jazyk
List Financial Times příchod lídra konzervativců Davida Camerona do Downing Street č. 10 opatrně vítá. „Pro zemi je to ten správný výsledek. Podmínky jakéhokoliv paktu mezi konzervativci a liberálními demokraty však budou muset být podrobně prozkoumány. Ale alespoň to poskytne poslanecké hlasy nutné pro sestavení stabilní vlády. Nezbývá než doufat, že jakákoliv uzavřená dohoda bude dost silná a dostatečně dlouho trvající, aby vládě umožnila přijetí nepříjemných rozhodnutí, kterých bude zapotřebí.“ Londýnský hospodářský deník cítí úlevu, že vzhledem k neblahému stavu britských veřejných financí a krizi v eurozóně na pozadí, týden bezvládí neurychlil finanční propad. „Avšak nová vláda musí urychleně ukázat, že si s fiskálními problémy Británie ví rady. Země totiž stále hospodaří s fiskálním deficitem, který představuje 11,1% jejího hospodářského výstupu. V roce 2010 budou 15% celkového dluhu všech členských států EU představovat dluhy britské. Více si potřebuje půjčit už jen Itálie.“
Deník The Guardian, který sice tradičně inklinuje k labouristům, ale během předvolební kampaně podpořil liberální demokraty, naříká, že „okno příležitostí pro levý střed“ se 11. května odpoledne uzavřelo. „Liberální demokraté a labouristé měli v klíčovém okamžiku historickou příležitost vytvořit demokraticky legitimní pokrokovou koalici. Zdá se, že labouristé udělali vše, co bylo v jejich silách, aby ve své politice učinili kompromisy. Nakonec to však byli liberální demokraté, kteří pronesli ‘Ne děkuji, to pro nás není přijatelné’ a vydali se místo toho ke Cameronovi...“
Příště se může stát cokoliv
Ale bude mít tato pochybná koalice trvání? Simon Heffer v listu Daily Telegraph předpovídá, že koalice konzervativců s liberály nepřinese uspokojivý výsledek a kvůli politické rozpolcenosti strany nového vicepremiéra Nicka Clegga bude mít jepičí život. „Cena za jakoukoliv podporu konzervativců, ať už formální či jakoukoliv jinou, bude spočívat v tom, že liberální demokraté utrpí v příštích volbách drtivou porážku. Jejich levičáci jim nikdy nezapomenou. Jediným, kdo na tom vydělá, budou labouristé a zelení.“
Geoffrey Wheatcroft na stránkách listu The Independent se s určitou dávkou jízlivosti vrací k volbám, které podle jeho názoru měly „pro všechny konzervativce velice hořkou příchuť.“ „Ti měli ještě před několika měsíci důvod si myslet, že volby vyhrají s parlamentní většinou a nikoliv s prostou většinou, kvůli které musí smlouvat a handlovat.“ „Pěkný venkovský dům v hrabství Berkshire, styky s aristokraty, otec úspěšný makléř, který byl předsedou White's, největšího z londýnských klubů: celkem vzato se narodil s tou nejtřpytivější stříbrnou lžičkou v puse.“ Na druhou stranu se však domnívá, že vážnější problém pro Camerona bude představovat stárnoucí strana se sveřepě eurofobní členskou základnou. „Dnes se Cameron stěhuje do č. 10 bez jasného mandátu od veřejnosti a s velkým počtem mocných nepřátel ve vlastních řadách, kteří stěží zůstanou zticha. V podivném politickém prostředí, do kterého jsme vstoupili, se může stát cokoliv včetně konečného rozkladu toryů, nejstarší politické strany v Evropě.“ Wheatcroft tvrdí, že britští voliči se na Davida Camerona dívají s nedůvěrou kvůli jeho vysoce privilegovanému toryovskému pozadí.
Nick Clegg okusil Bruselskou fontánku
Jak tradičně euroskeptická Konzervativní strana vyjedná koalici s liberálními demokraty, „tou nejproevropštější z britských stran,“ zdvihá obočí Gazeta Wyborcza. Varšavský deník se domnívá, že Cameron se musí doma vypořádat s „obrovskými výzvami“, včetně ohromujícího státního dluhu, který představuje 88 % HDP země (odhadem 343 miliard liber, což činí v přepočtu 10,2 bilionu korun) a do války s EU se nejspíš nepustí. Rzeczpospolita zas cituje„nebudou hrát významnou roli… Avšak dříve či později se stejně vynoří.“ V neposlední řadě toryové v roce 2009 vytvořili v Evropském parlamentu novou parlamentní frakci spolu s polskými arcinacionalisty a euroskeptiky z opoziční polské strany Právo a spravedlnost (PiS) a dalšími středo a východoevropskými seskupeními napojenými na krajní pravici.
Jaké jsou tedy ústupky, které když ponecháme stranou výstřední krajně pravicové partajníky, musí učinit bývalý europoslanec Nick Clegg, který jak poznamenává Corriere della Sera, „okusil bruselské fontánky?“ „Clegg se musí smířit s tím, že euro naprosto nepřichází v úvahu,“ píše milánský deník.
Španělský deník Público rovněž zmiňuje skutečnost, že nový ministr zahraničí William Hague „ztělesňuje naděje toryů, kteří žádají, aby EU postoupila pravomoci členským státům v oblastech justice, zaměstnanosti a sociální politiky.“
Barcelonský deník La Vanguardia uzavírá, že nová britská vláda, „bude dvouhlavá“ a upozorňuje, že tuto eurohádanku dále podtrhuje příslib toryů, že „další přenos pravomocí do Bruselu bude předmětem referenda.“ Belgický deník De Standaard se snaží utišit obavy, že nejmladší ministerský předseda za téměř 200 let je převlečenou Margaret Thatcherovou. Třiačtyřicetiletý Cameron podle listu „ve skutečnosti protievropský vůbec není a co víc, je i proekologický. Dokonce změnil barvy své strany z modré na zelenou.“ Konečné slovo však musí patřit Nicolasi Sarkozymu. Podle listu Le Figaro francouzský prezident poslancům své strany sdělil, že Cameron „bude jako ostatní. Začne jako euroskeptik a skončí jako proevropan. Tak to už zkrátka chodí."
