Report Dluhová krize

Podzim plný nástrah

Zatímco srpen přinesl, co se státních dluhů týče, relativní uklidnění, podle množících se signálů čeká euro „černé září“. Nedůvěra mezi „disciplinovanými“ a nejzadluženějšími státy dosáhla takového stupně, že se EU nebezpečně blíží bodu zlomu.

Published on 20 August 2012 at 15:54

Dluhopisové trhy mohly zůstat díky prohlášením dvou vysokých představitelů odpovědných za osud jednotné evropské měny v srpnu klidné. Předně Mario Draghi na konci července prohlásil, že je ECB připravena „udělat vše“ pro to, aby euro přežilo, a evokoval možnost masivní intervence evropské banky na trhy s cílem udržet úrokové sazby italských a španělských dluhopisů na únosné úrovni. Minulý čtvrtek se pak německá kancléřka snažila rozptýlit veškeré pochybnosti ohledně své podpory Draghiho garancí slovy o tom, že jsou „perfektně v souladu“ s její vlastní vizí.

Proč tedy předpovídat krizi eura „černé září“? Protože Evropa už dva roky směřuje od „vítězství“ k „vítězství“ až do další porážky? Protože se za letním zklidněním trhů nadále skrývá jejich hluboká nedůvěra ohledně životaschopnosti jednotné měny? K těmto dvěma vysvětlením, které stvrdila realita, se přidávají další, čím dál znepokojivější signály: Evropa prohrává politickou bitvu, tu, která skutečně rozhodne o její budoucnosti. Srpen byl na signály tohoto druhu zvlášť bohatý.

Na začátku měsíce shrnul Mario Monti v dnes už dobře známém rozhovoru pro list Der Spiegel, co je vlastně v sázce: „Napětí, které zavládlo v posledních letech v eurozóně, vypovídá o psychologickém rozkladu Evropy (…). Pokud se euro stane faktorem desintegrace Evropy, poruší to základy samotného evropského projektu.“ Následné události musely dát Montimu zapravdu, když se téměř nevyvratitelně ukázalo, že trhy nejsou jediné, kdo nevěří v přežití eura. Naposledy to byl finský ministr zahraničních věcí, kdo otevřeně přiznal, že jeho země vypracovala operační plán pro případ, že by došlo ke zhroucení měnové unie. To, že helsinská vláda tuto zprávu okamžitě dementovala s tím, že se nejedná o její oficiální politiku, na věci nic nemění – Finsko se zkrátka nyní táže, zda má či nemá eurozónu opustit.

Ponížení ze záchranného plánu

Rozdíl oproti Německu je ten, že ve Finsku lze o věcech mluvit explicitněji, protože důsledky jsou nesrovnatelně menší. Nicméně i v Německu jsme si vyslechli výrok ministra hospodářství o tom, že odchod Řecka z eurozóny již není nepředstavitelný. Viděli jsme, jak některé přední osobnosti z řad CDU-CSU pobouřila „drzost“ předsedy euroskupiny Jeana-Clauda Junckera, který si troufl tvrdit, že Německo nese na prohlubování krize eura svůj díl odpovědnosti, když formuloval jednoduchou otázku: „Proč Německo zachází s eurozónou jako s filiálkou?“ Stačí nahlédnout do německých novin, abychom si přestali dělat iluze o závažnosti „předsudků“, o nichž hovořil Mario Monti ve Spieglu a o nebezpečí „psychologického rozkladu“ Evropy, před nímž varoval. Ze všech lze vyčíst naději na návrat „železné kancléřky“.

Receive the best of European journalism straight to your inbox every Thursday

Proti Řecku, které požaduje víc času. Proti ECB připravené nalít peníze do „provinilých“ států. Proti Francii, která chce zajistit dobré životní podmínky svým důchodcům na účet německého daňového poplatníka. V ostatních severoevropských zemích není politické klima o moc jiné. Jih si klade otázku, kam až může zajít politika úsporných opatření, než zahubí samotnou evropskou myšlenku, či jakého stupně může dosáhnout politické „ponížení“ ze záchranného plánu, které ještě voliči snesou.

Tváří v tvář stupňujícímu se riziku politického rozpadu Evropy se lze přirozeně chytit dvou „záchranných stébel“, k nimž se také vysocí bruselští představitelé upínají. Prvním není nikdo jiný než Angela Merkelová. Podle většinového názoru je kancléřka zcela rozhodnuta euro zachránit, protože takový je zájem Německa.

Na cestě rozpadu

Jedna pochybnost tu ale přetrvává. Kam až může kancléřka zajít ve smiřování dvou cílů, které ji podle všeho motivují, tj. v záchraně eura a současné snaze zabránit tomu, aby se v její zemi objevila tak jako ve Finsku nebo Nizozemsku pravicová nacionalistická strana? Někteří pozorovatelé ji považují za mistra v umění postupovat po této čím dál užší stezce stále kupředu.

Druzí soudí, že klima vládnoucí v německém veřejném mínění ji zcela zbavilo manévrovacího prostoru a že bude třeba vyčkat do zářijových parlamentních voleb, až jí „velká koalice“ s SPD navrátí na domácí scéně schopnost udělat, co se udělat má. Druhé a zároveň to nejevidentnější „záchranné stéblo“ lze shrnout do základní politické otázky, kterou si budou muset položit všechny vlády v eurozóně: existuje ještě nějaká jiná alternativa?

Evropský problém, kvůli němuž bude září přelomovým měsícem, je následující: v podstatě nelze s určitostí říci, v jakém okamžiku bude Evropa už tak daleko na cestě „rozpadu“, že už pro ni nebude návratu. Nebo jinými slovy, jaká událost bude znamenat zlom v evropské krizi. Rozhodnutí německého ústavního soudu, jímž 12. září odmítne Evropský stabilizační mechanismus? Výsledek voleb v Nizozemsku tentýž den? Něco jiného? Těžko říct. V tom spočívá hrozivé nebezpečí, jemuž dnes Evropa čelí. Stačí nahradit slovo „předsudek“ „nacionalismem“.

Agenda

Euro čeká horké září

„Září bude měsícem všech nebezpečí,“varuje Público. „Po letním příměří se blíží podzim, který bude pro euro ‚otázkou života a smrti'.“ Nadcházející týden proto bude podle očekávání bohatý na diplomatický balet:

Řecký premiér Antonis Samaras letí do Berlína a Paříže, aby se setkal s Angelou Merkelovou [24. srpna] a Françoisem Hollandem [25. srpna] poté, co se sejde s předsedou euroskupiny Jean-Claudem Junckerem [22. srpna v Aténách]. Jeho cílem je přesvědčit evropské představitele o potřebě prodloužení řeckého programu úspor o dva roky. Setkat se musejí i Merkelová a Hollande [23. srpna v Berlíně]. Před koncem srpna je zase řada na italském premiérovi Mario Montim, aby se vydal do Německa na schůzku s kancléřkou těsně předtím, než se vydá [6. září] za šéfem španělské vlády Marianem Rajoyem.

Podle listu Público však „rozhodujícím měsícem bude září“:

V té době [12. 9.] rozhodne Spolkový ústavní soud o tom, zda je stálý záchranný fond eurozóny (ESM) průchodný. A Řecku bude hrozit, že zůstane bez prostředků a bude muset renegociovat plány na svou záchranu. Pravděpodobně bude požadovat více času a peněz od Severu Evropy, který je [k záchraně těchto států] stále skeptičtější, což by se ostatně mohlo projevit i u volebních uren – jako v případě Nizozemí [12. září proběhnou parlamentní volby]. V závěru eurozóna musí zajistit, aby nepadly její další dvě dominové kostky – Španělsko a Itálie – a nestrhly s sebou celou eurozónu.

Prezident Evropské centrální banky Mario Draghi má 6. září

upřesnit způsob intervence na trzích“, který by vedl ke snížení rozdílu mezi úrokovými sazbami těch nejzadluženějších států a ostatními zeměmi.

Tags

Was this article useful? If so we are delighted!

It is freely available because we believe that the right to free and independent information is essential for democracy. But this right is not guaranteed forever, and independence comes at a cost. We need your support in order to continue publishing independent, multilingual news for all Europeans.

Discover our subscription offers and their exclusive benefits and become a member of our community now!

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Support independent European journalism

European democracy needs independent media. Join our community!

On the same topic