Evropané jsou kulturně příliš rozdílní

O sjednocení Evropy se pokoušelo hodně osobností. A všechny si na tom vylámaly zuby: Attila, Karel Veliký, Napoleon, Hitler. Posledním pokusem je Evropská unie. Ta nebyla vytvořena krví a železem – po Hitlerovi se Evropa stala pacifistickým kontinentem – ale prostřednictvím neškodných prostředků jako dobrá vůle, společné instituce, zákony a nařízení. Poslední a nepochybně nejodvážnější iniciativou ve prospěch sjednocené Evropy je euro.

Původ moderního evropského projektu je politický, i když se od samého počátku kladl důraz na hospodářství. Cílem Evropského společenství uhlí a oceli bylo vymanit průmyslová odvětví potřebná k vedení války z rámce národního státu, a předejít tak dalším konfliktům. Národní ekonomiky se měly sejít na velkém jednotném trhu zbaveném hranic a postupně se vzájemně sbližovat.

Projekt se nezakládal výlučně na primátu ekonomiky, ale také na myšlence, že hospodářská racionalita má napomoci utváření názorových shod i v dalších oblastech s cílem vytvořit celek, který by se podobal Spojeným státům evropským.

Nejsložitější region na světě

Ekonomika nepochybně hrála rozhodující roli ve chvíli, kdy se jednalo o záchranu Evropy před válkou a v tomto ohledu byla evropská spolupráce po roce 1945 skvělým úspěchem. Ale hospodářská spolupráce už na to, co dnes chceme budovat, nestačí. Krize eura nás poučila o tom, že tato spolupráce má své limity, které jsou ve skutečnosti historické a kulturní povahy. Evropa je totiž nepochybně tím vůbec nejsložitějším regionem na světě.

Na celkem nevelkém území se má více než 300 milionů osob pokoušet o vytvoření unie, i když nemusejí chodit daleko, aby ostatním nerozuměli; našli lidi, kteří jedí a pijí věci, které neznají; zpívají jiné písně; oslavují jiné hrdiny; mají jiné vnímání času, ale také jiné sny a jiné démony.

Avšak tyto skryté rozdíly nejsou nikdy, nebo jen zřídkakdy, zmiňovány. Jsou maskovány diskurzem, v němž všichni Evropané vystupují jako přirozeně spojení vůči zbytku světa, zatímco takový Švéd toho má nepochybně více společného s Kanaďanem nebo Novozélanďanem než s Ukrajincem či Řekem. Pravděpodobně především kvůli našim kulturním – a nikoliv politickým či ekonomickým rozdílům – jsou dějiny Evropy protkané nepřátelstvím a násilím, dvěma nejstrašnějšími válkami, které kdy lidstvo poznalo a které vlastně nebyly ničím jiným než evropskými občanskými válkami.

Přesto máme pocit, že je vše zapomenuto či odsunuto. Anebo je to neznámé. A to natolik, že evropský diskurz, který je nám dnes servírován – vlajka, Beethoven, Eurovize… – toho má s naší evropskou realitou do činění jen pramálo. Svědčí spíše o čisté propagandě projektu, který nechce slyšet o kulturních či myšlenkových odlišnostech, které jsou přesto daleko hlubší než naše materiální či finanční rozdíly.

Evropa, v níž nechceme věřit

Vlastně jsme museli počkat až na evropskou krizi, aby nám otevřela oči nad propastí, která odděluje diskurz od reality. K našemu údivu jsme se prostřednictvím krize seznámili s lidmi, kteří nikdy neplatili daně, kteří mají za to, že by jejich dluhy měli zaplatit ostatní, a kteří obviňují z despotismu ty, již jim podávají pomocnou ruku. O tom, že takoví Evropané existují, jsme nic nevěděli a nechceme tomu věřit. Přesto je to pravda a trvá to už dlouho.

Kdo kromě odborníků před rokem věděl, co je klientelismus? Mám jednu chorvatskou kamarádku, která je od začátku roku ministryní. Není to žádné prvořadé ministerstvo, ale přece jen. Ptám se jí, kolik stálých úředníků figuruje na seznamu zaměstnanců ministerstva. Pět set. Pět set? Na zemi jako Chorvatsko mi to připadá hodně. Kolik spolupracovníků bude potřebovat k vypracování politiky, kterou chce vést? Odpověď zazní jako blesk z čistého nebe: třicet. „A těch zbývajících 470 chceš vyhodit?“ Ministryně se na mě významně a zároveň výsměšně podívá jako na nějakého pošetilce ze severu od Alp, kterým skutečně jsem (aniž bych byl blond). Ne. Nemá totiž v úmyslu zahrávat si s vlastním životem. Tím spíš, že má syna, který chodí každý den do školy pěšky. A nehoda se může přihodit velice rychle. I když moje přítelkyně složí svou funkci, téměř 500 úředníků bude chodit každý den do kanceláří, které tam nejsou pro práci, která je stejně nečeká. V reálném světě existují pouze platy, které pobírají.

Právě tomu se podobá naše Evropa. A vězte, že sever není o nic podivnější než jih a naopak. Vše je jen otázkou úhlu pohledu. Evropa není ničím jiným než extrémně křehkou pláství medu složenou z kulturních, historických a myšlenkových partikularismů. Žádný Evropan se jinému ve skutečnosti nepodobá. A přesto na tuto Evropu raději pohlížíme nikoliv jako na plástev, ale jako na sklenici medu připravenou ke konzumaci.