Eurovize je moje malá tajná neřest: vím, že bych si ji neměla užívat, ale prostě si nemohu pomoci. Je pro mě televizním ekvivalentem přejídání se fast-foodem. Člověk si uvědomuje, že nejspíš nakonec nebude příliš spokojen - politicky laděné hlasování ovlivňuje výsledek - někdy je to však přesně to, co chci.
Proto jsem se natěšeně usadila ke žhavému semifinále a zásobila se jídlem a nápoji i na sobotní finále. Tento týden je pro mě jenom o Eurovizi a to i navzdory (anebo právě kvůli) přebytku neslušně těsných bílých džín a kytarových sól. Kdyby měla Eurovize lidskou tvář, byl by jí Starsky. Nebo Hutch.
S pohrdáním pokládána za kulturní Černobyl, pro některé je Soutěž Eurovize pádným argumentem proti další evropské integraci. Já říkám, že mě vždycky zaručeně rozesměje. A to je dnes docela vzácné. Některé země ji samozřejmě berou vážněji než jiné, v hloubi duše však každý chce domů dovést hlavní cenu. A zvítězit není bez sousedské pomoci možné.
Říci, že soutěž je arénou k řešení konfliktů, by bylo pravděpodobně nadnesené, ale občasný bod, který si mezi sebou vymění státy svářící se o teritorium je přikývnutím správným směrem. Je lépe rozdat si to na výsledkové tabuli než na opravdovém bojišti a to i přesto, že národní rivality mohou přejít v nepřátelské akce. Tak se tomu stalo loni v případě Arménie a Ázerbájdžánu, v hádce o symbolický monument odstraněný z Arménského videoklipu po tom, co proti němu Ázerbájdžán protestoval. Arménie mu to oplatila tím, že záběr ukázala spolu se svými soutěžními výsledky.
To tu ještě nebylo!
Nedá se zapomenout ani na rok, kdy vyhrál Izrael, ale Jordánsko odmítlo rozhodnutí uznat a místo toho jako vítěze oznámilo v pořadí druhou Belgii. Mnoho z těchto vnitřních bojů Evropě unikne tím, že se místo toho soustředí na kýč a délku sukní. Letos dodalo nutný exhibicionismus Polsko. Zatím jsme nikoho neviděli dělat rozštěpy uvnitř obřího kola pro křečky, jako tomu bylo v roce 2009, stále však ještě zbývá čas.
Kromě zábavní hodnoty této pokladnice špatného vkusu a kýčovitých výstupů funguje tato show jako obrovský periskop Evropy, možnost vidět země, se kterými jsme spojeni. Nejde pravděpodobně o opravdu reprezentativní obraz evropské kultury, ale o připomínku oněch mnoha států, které se na stále se měnící mapě Evropy objevují, toho, že Evropa je ve skutečnosti různorodější, než je naše představa o ní.
To hlavním kritikům uniká
Řecká krize je zvláště připomínkou o evropské propojenosti. Když se jedna ze zemí eurozóny dostane do problémů, otřesy pociťujeme všichni. Soutěž Eurovize nám ukáže tvář - a někdy i chlupatou hruď - našich spojenců. Řecko mimochodem ukázalo snahu poslat do Osla chytlavé číslo, dost možná jako odčinění za problémy, které způsobilo. Zatímco každá země má svůj odlišný hlas, v Eurovizi to zcela jasně poznat není. Hudebně se země prolínají. Například Bosna a Hercegovina nebo Moldávie - v rockových zpěvácích, které do soutěže poslaly, se známky jejich kulturního dědictví příliš jasně neprojevují.
Kritici popisují soutěž jako rozbředlou přehlídku průměrnosti - hodnotícím soudům však uniká to pravé. Se všemi svými chybami se Eurovizi daří sjednocovat Evropu efektivněji než lavině evropských direktiv a harmonizačních politik.
Recept vítězství
Love, love, love…
Po studiu jazykové struktury písní, které zvítězily v soutěži Eurovize od začátku jejího vysílání, došla BBC k závěru (převzatému listem România libera), že jejich „hlavním rysem je přítomnost něžných slov, jako například ‚love‘. Receptem na vítěznou píseň by tak mohla být skladba s názvem typu ‚Oh, Just Let Me Love You!‘“ Ideální kandidátku na vítězství v soutěži v roce 2010 představuje podle těchto kritérií píseň Satellite německé zpěvačky Leny, kde se slovo ‚love‘ objevuje hned 26krát!