Vyberte si jazyk
Pane Glucksmanne, jako protitotalitní myslitel máte z 20. století zkušenosti jak po intelektuální, tak existenciální stránce. Máte strach z budoucnosti Evropy?
Nikdy jsem si nemyslel, že by po skončení fašismu a komunismu byla všechna další nebezpečí zažehnána. Dějiny se nikdy nezastaví. Po pádu železné opony Evropa ze své historie nevystoupila, i když se občas zdá, že by si to přála. Demokracie rády opomíjejí nebo zapomínají na tragický rozměr dějin. Když se na to podívám takto, mohu říci: „Ano, současný vývoj je poměrně znepokojující.“
Evropské společenství se již od začátku své existence před 60 lety téměř neustále potácí od jedné krize k druhé. Nezdary patří k jeho normálnímu fungování.
Vědomí krize charakterizuje evropskou modernu. Dá se z toho odvodit, že Evropa prostě není žádný národ, žádné společenství v národním slova smyslu, které by organicky srůstalo. Není ani srovnatelné s městskými státy antického Řecka, které přes všechny nesoulady a rivalitu spojovala společná kultura.
Společné kulturní rysy spojují i státy Evropy. Existuje něco jako evropský duch?
Evropské národy se sobě navzájem nepodobají, proto je nelze zcela spojit. Nespojuje je společenství, nýbrž společenský koncept. Existuje evropská civilizace, západní myšlení.
Čím se projevuje?
Od doby Řeků, od Sokrata přes Platóna po Aristotela, dědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všech věcí, není chráněn před nezdarem a trápením. A přesto je zodpovědný sám za sebe, za vše, co činí a co nečiní. Nepřetržité lidské tvoření je dobrodružstvím lidstva. Bůh není součástí.
Takže chybování a svoboda – ale tyto základy evropské duchovní historie nevystačí, aby vytvořily stálou politickou unii?
Evropa nikdy nebyla národně jednotná, ani v křesťanském středověku. Křesťanství zůstalo vždy rozštěpené – římské, řecké, později protestantské. Evropský federální stát, evropská konfederace je velmi vzdáleným cílem, který zůstává abstraktním pojmem. Snažit se o tuto konfederaci bych považoval za špatně nastavený úkol.
Honí se Evropská unie za politickou a historickou utopií?
Otcové Evropské unie se rádi odvolávali na karolínský mýtus. Po Karlu Velikém bylo pojmenováno i jedno z ocenění EU. Ale už jeho vnukové si říši mezi sebou rozdělili. Evropa je jednota v rozdělení, nebo rozdělení v jednotě, jak chcete, ale v žádném případě to není společenství, a to nábožensky, jazykově ani morálně.
A přece existuje. Co z toho vyvozujete?
Krize Evropské unie je charakteristickým znakem její civilizace. Nevzniká svou identitou, nýbrž svou odlišností. Civilizace se nutně nezakládá na společně vytvořeném dobru, nýbrž na vyhraničení, tabuizaci zla. Evropská unie je, historicky viděno, obrannou reakcí na všechnu tu hrůzu.
Negativní jednotka, která vzešla ze zkušeností dvou světových válek?
Již ve středověku se věřící ve svých litaniích modlili a zpívali takto: Pane, ochraň nás před morem, hladem a válkou. To znamená, že společenství neexistuje kvůli dobru, nýbrž proti zlu.
Heslo „už nikdy válku“ se dnes s oblibou zdůrazňuje jako účel Evropy, její raison d’être. Je to tak stále, i když strašidlo války v Evropě již zmizelo?
Od válek na Balkáně nebo upalování na ruském Kavkazu ještě neuplynulo tolik času. Evropská unie vznikla jako reakce proti třem zlům: proti vzpomínce na Hitlera s holokaustem, rasismem a extrémním nacionalismem, proti sovětskému komunismu během studené války a nakonec proti kolonialismu, od kterého musely mnohé státy s bolestí ustoupit. Tyto tři rozdílné důvody podnítily společný názor na demokracii, civilizační vůdčí myšlenku Evropy.
Chybí nám dnes nová, sjednocující výzva?
Tu by nebylo těžké najít, kdyby Evropa nejednala tak bezhlavě. Podstatou sjednocení bylo na začátku 50. let založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), prvního supranacionálního hospodářského svazku v oblasti těžkého průmyslu. Šlo o Lotrinsko a Porúří a vznik ESUO jako prostředku proti válce. Odpovídající akcí by dnes byla evropská energetická unie. Místo toho si Německo svou změnu energetické politiky rozhodlo samo, evropská dimenze zůstává upozaděna. O ropě a plynu vyjednává s Ruskem každý sám za sebe, Německo rozhodlo o stavbě pobaltského plynovodu navzdory protestům Polska a Ukrajiny, Itálie se angažuje v plynovodu South Stream pod Černým mořem.
André Glucksmann
Od maoismu k NATO
André Glucksman je francouzský filozof a esejista, narozený roku 1937. Jako politický aktivista se nejdříve účastnil květnové revoluce v 1968 po boku maoistů. Poté však ve svých knihách Kuchařka a lidožrout (1975) a Mistři myslitelé (1977) odsoudil sovětský totalitarismus a jeho západní stoupence a spolu s Bernardem-Henrim Lévym se stal jedním z tzv. Nových filozofů, mladých francouzských intelektuálů, kteří zpochybňovali vztah levice ke komunismu.
Glucksman též vedl kampaň na podporu vietnamských uprchlíků a během svého života se ve jménu obrany lidských práv veřejně vyslovoval ve prospěch NATO, války v Perském zálivu, myšlenky zásahu v Bosně a Hercegovině, leteckých úderů NATO proti Srbsku a invaze do Iráku. Jeho kritika Vladimíra Putina a podpora čečenských bojovníků za nezávislost ho vedly k tomu, aby se během prezidentské kampaně v roce 2007 stal stoupencem kandidatury Nicolase Sarkozyho. Této volby poté veřejně litoval s tím, že se Francie stala vůči Rusku příliš úslužnou.
Je autorem mnoha dalších knih, mezi jinými Duch post-totalitarismu (1986), De Gaulle, kde jsi? (1995) a Dostojevský na Manhattanu, kterou napsal po útocích z 11. září 2001.
