Vyberte si jazyk
EU o svou přitažlivost nepřišla, nikdo eurozónu dobrovolně neopouští.
Sokrates řekl, že nikdo nečiní zlo dobrovolně. Já to interpretuji takto: zlo se děje, když vůle ochabne. Najít řešení a cesty v aktuální finanční krizi mi nepřijde jako nadlidský úkol. Vůdci EU je přece čas od času zas a znovu nacházejí.
Bruselské summity po sobě následují ve stále kratším časovém sledu. Jen ta údajná řešení nefungují.
Chybí totiž globální perspektiva. Ztratilo se to „proč“ Evropské unie, její smysl existence. Vždy se najde možnost, jak vylepšit evropské instituce a jak se přizpůsobit požadavkům situace. V tomto se na vynalézavost politiků a právníků můžeme spolehnout. Výzva se ale nachází na zcela jiné rovině a na té jde vlastně o přežití: Když se staré evropské národy neshodnou a nebudou vystupovat jednotně, zničí samy sebe.
Ale to snad evropští vůdci pochopili.
Proč potom jednají tak nejednotně? Otázka velikosti se v této globalizované době stala absolutní nezbytností. Paní Merkelová jistě cítí, že se osud Německa rozhoduje i na evropském zadním dvorku. Proto se po jistém váhání rozhodla pro solidaritu, do určité míry. Přesto ale připouští, že se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi štěpí. Když se naše státy nechají rozdělit tlakem tržních sil, zaniknou, každý sám a všechny společně.
Myslíte si tedy, že se myšlenka evropské spřízněnosti osudem ještě doopravdy neprosadila?
V praxi ne. Globalizace s sebou přináší globální chaos, již neexistuje světová policie, jejíž roli dlouhou dobu zastávaly Spojené státy. Aktéři nemusí být posedlí válkou, ale oni si nejsou ani zrovna nakloněni. Každý si hraje na vlastním dvorku. V tomto anarchistickém zmatku se Evropa musí prosadit a postavit se ofenzivně všemu nebezpečí. Hrozbou je Putinovo Rusko, které chce získat části toho, oč přišlo. Hrozbou je Čína, byrokratický otrocký stát. Hrozbou je militantní islamismus. Evropa se zase musí naučit myslet v kategorii nepřátel. Tak to nevidí například německý filozof Jürgen Habermas, když je toho názoru, že dobře míněným kosmopolitismem se všichni mohou stát světoobčany.
Evropa je pro velké části světa majákem svobody a lidských práv.
Ideály a hodnoty spolu ještě netvoří perspektivu. Evropské národy mohou disponovat atraktivním pluralismem hodnot, nestačí je ale jen předložit jak v nějakém katalogu. Mnohem důležitější je přijímat společně všechny výzvy. Evropa setrvává ve stavu váhání, který se občas vystupňuje až k pokrytectví. Existují dvě možnosti, jak se vyhnout výzvám: Dívat se jinam, dělat, jako by se nic nedělo, nebo propadnout fatalismu, bezmocně krčit rameny, jako by se opravdu nedalo nic udělat. Velký univerzální historik Arnold J. Toynbee posuzoval vývoj kultur podle jejich schopností reagovat přiměřeně. Je Evropa ochotná čelit svému osudu? Mám důvody pro pochyby.
Je to kvůli nedostatečnému vedení?
Víc než to. Je to také selhání intelektuálů, lhostejnost veřejných názorů, izolacionismus. Podívejte se na volby po Evropě: Jakou roli v nich hraje zahraniční politika, postavení Evropy ve světě? EU si před několika lety nadělila vysokou představitelku pro zahraniční a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, i s aparátem o několika tisících úřednících. Kdo Ashtonová je, co dělá, kdo ji bere na vědomí? Naše 21. století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu budou vycházet – a nebo také nebudou. Když si Evropa tuto dimenzi neuvědomí, vrátí se zpět do 19. století. Pak už naše politické činy budeme řídit podle vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent soužení a nostalgie.
Jak by se tedy ten duševní proud energie nechal zase oživit? Mezi německými a francouzskými mysliteli dlouho panoval vztah vzájemné fascinace, dalo by se říci, že od francouzské revoluce až po studentské hnutí v roce 1968.
Byla to zvědavost vzniklá rivalitou a soupeřením. Navzájem se pozorovali a docela dobře se znali. V posledních desetiletích se intelektuální odstup zřetelně zvětšil. Rozdíly ve způsobu myšlení tu byly vždy. Hegel označil osvícenskou Paříž za „duševní živočišnou říši“ sebevyjádření. Francouzi se hádali a nadávali, milovali rozdílnost a polemiku. Jejich diskuze měly něco společného s žurnalismem a divadelním představením, ne tolik s akademickou vážností. Němci pracovali na obsáhlých vysvětlovacích systémech, hledali říši moudrosti jako náhradu za neexistující jednotu politiky a náboženství. Dnes převažuje v obou zemích intelektuální krize. Inteligence jako společenská třída u nás již neexistuje, na obou stranách jí chybí semknutost. Zanikla v postmoderně.
Ten, kdo se chce vyhnout velkým výzvám, již nepotřebuje žádné velké vyprávění?
Ano, tak to postuluje Lyotardův konec systémů a ideologií. Ale ten údajně neideologický postmodernismus je sám ideologií. Jeho inkarnací je pro mě Hnutí rozhořčených – rozhořčení jako morální protest, který si vystačí. Forma je obsahem. Mně to připomíná Oskara Matzeratha z knihy „Plechový bubínek“ od Günthera Grasse: Já křičím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.
Dětská víra?
Evropa je stále ještě důležitým místem myšlenek. Ale myšlení je tak fragmentované, tak svázané sebezábranami, že utíká před tou pravou zkouškou. V tom je věrným obrazem politiky.
Pane Glucksmanne, děkujeme Vám za rozhovor.
André Glucksmann
Od maoismu k NATO
André Glucksman je francouzský filozof a esejista, narozený roku 1937. Jako politický aktivista se nejdříve účastnil květnové revoluce v 1968 po boku maoistů. Poté však ve svých knihách Kuchařka a lidožrout (1975) a Mistři myslitelé (1977) odsoudil sovětský totalitarismus a jeho západní stoupence a spolu s Bernardem-Henrim Lévym se stal jedním z tzv. Nových filozofů, mladých francouzských intelektuálů, kteří zpochybňovali vztah levice ke komunismu.
Glucksman též vedl kampaň na podporu vietnamských uprchlíků a během svého života se ve jménu obrany lidských práv veřejně vyslovoval ve prospěch NATO, války v Perském zálivu, myšlenky zásahu v Bosně a Hercegovině, leteckých úderů NATO proti Srbsku a invaze do Iráku. Jeho kritika Vladimíra Putina a podpora čečenských bojovníků za nezávislost ho vedly k tomu, že se během prezidentské kampaně v roce 2007 stal stoupencem kandidatury Nicolase Sarkozyho. Této volby poté veřejně litoval s tím, že se Francie stala vůči Rusku příliš úslužnou.
Je autorem mnoha dalších knih, mezi jinými Duch post-totalitarismu (1986), De Gaulle, kde jsi? (1995) a Dostojevský na Manhattanu, kterou napsal po útocích z 11. září 2001.
