Dluhová krize eurozóny: Nová náboženská válka

Jako na evropském summitu. Martin Luther před římským sněmem ve Wormsu. Hlubotisk E. Delpereeho, 1894.
Jako na evropském summitu. Martin Luther před římským sněmem ve Wormsu. Hlubotisk E. Delpereeho, 1894.
7 září 2012 – Corriere della Sera (Milano)

Opozice mezi severoevropskými „disciplinovanými“ státy a „hýřivým“ Jihem připomíná historický rozkol mezi strohými protestanty a katolíky usilujícími o to, aby jim byly jejich ekonomické hříchy odpuštěny, poznamenává italský novinář a odborník na Vatikán.

Možná to nevíte, ale v severní Evropě si spousta lidí myslí, že „spread“, rozdíl mezi výnosy „disciplinovaných“ zemí a těch, které na tom nejsou zrovna nejlíp, je plodem katolického hříchu. Německé slovo „schuld“ neznamená pouze dluh, ale také prohřešek. Tato sémantická nuance je odrazem hlubokých kulturních rozdílů a umožňuje lépe pochopit nedůvěru, respektive předsudky některých severoevropských národů vůči zemím považovaným za členy lehkovážného „Clubu Med“ [spolek zemí středozemního moře]. Diferenciál mezi španělskými a italskými dluhopisy na jedné straně a německými bondy na druhé se tak pyšní skrytými etickými náznaky, které jsou více diskriminující než samotné rozpočty daných států a které jakoby nic odkazují k hodnotám směšujícím kulturu a náboženství, a vstřikují tak do unavených žil Evropy staré jedy.

A pravdou je, že tabu je prolomeno a do popředí se dostávají přeludy reformace a protireformace a válek vedených pod záštitou evropského Boha. Tento aspekt charakteristický pro polemiky posledních měsíců nebyl příliš zmiňován, přestože se opakovaně objevuje, zatímco euro začíná evokovat nikoliv už bohatství a stabilitu, ale nezaměstnanost, chudobu a úpadek. Rétorika namířená proti Italům a Středomoří a na opačné straně proti Němcům nevědomky čerpá z kulturních, ale i náboženských stereotypů; ze starých „pravd“, pohřbených v paměti Starého kontinentu, které je lépe nevykopávat, nemá-li být zničen náročný kompromis mezi jeho národy, který byl po několik desetiletí zárukou sociálního a politického míru. Ale nejistota je nechává vyvěrat v myslích těch, kdo hlásají nové izolacionismy v iluzorním přesvědčení, že sami se zachráníme lépe, než když je nás víc.

Právě tuto touhu po samotě hýčkají jisté kruhy v Německu, jež se prohlašuje za luteránské, a země z valné části protestantské, jako je Nizozemsko, Finsko a další severní země. Stephana Richtera, ředitele serveru Globalist analyzujícího světové trendy v éře globalizace, to přivedlo až knásledující hypotéze: kdyby se mohl německý teolog šestnáctého století Martin Luther zúčastnit v roce 1992 jednání v Maastrichtu, na němž byly položeny základy měnové unie, kandidaturu středomořských států by odmítl. Richter si dokonce představuje, co by asi Luther řekl: „žádná katolická země, která nezažila protestantskou reformu, se nemůže stát členem eurozóny“.

Fiskální hříchy

Richter je komentátor katolického vyznání, a především je to Němec. Podle jeho teorie „přemíra katolicismu škodí fiskálnímu zdraví států, a to i dnes, v jednadvacátém století“. Současná zatrpklost severní Evropy vůči „té druhé Evropě“ tak spočívá v neprosazení „Lutherova zákona“, jehož porušování je kořenem všeho zla. Pokud by se naopak Lutherovo imaginární nabádání dočkalo správné interpretace, „bylo by euro koherentnější a evropská ekonomika by se nedostala do takových problémů“. K prověření schopností země stát se součástí měnové unie není zkrátka a dobře zapotřebí zkoumat její finance, ale její náboženské chromozómy. Všechno by tak bylo daleko snadnější. Ostatně je to jednoduché: tzv. Pigs, respektive Piigs, akronym vytvořený z počátečních písmen anglických názvů Portugalska, Irska, Řecka a Španělska, k nimž se v podobě druhého „i“ připojuje Itálie, jsou všechno, s výjimkou ortodoxního Řecka, státy s převládajícím katolickým vyznáním.

Novinkou je, že tato nálepka už nemá smysl pouze konjunkturální, spojený s krizí finančního kapitalismu vyváženého z USA, ale rozsudku, definitivního odsouzení kultury, způsobu vlády a opět i náboženství. Příčinou tohoto „zhřešení“ zadlužených států je údajně jejich neschopnost osvobodit se od katolicismu: spíše způsobu života než víry, který umožnil přejít od prodeje odpustků omlouvajících hříchy k přehnané toleranci „fiskálních hříchů“. Současná polemika vede některé ekonomy, zejména španělské, k tomu vracet se ke kořenům kapitalismu, popírat jeho protestantské kořeny a poukazovat na jeho dynamiku v katolickém Španělsku, jmenovitě v době reformace a protireformace.

Nicméně zpětné kritické výpady ohledně toho, zda kapitalismus měl svůj ušlechtilý původ v tom či onom kostele, jen potvrzují nejednoznačnost operace, která by mohla být velice dobře předzvěstí evropského rozchodu, a nikoliv smíření. Pro průměrného Němce představuje pomoc poskytnutá z Evropského nástroje finanční stability „špatným žákům“ neakceptovatelný ústupek „kultuře hříchu“ a všudypřítomné zadluženosti katolické Evropy považované za nenapravitelnou. Pokud nebereme v úvahu tento kontext, začíná být velice složité porozumět zjevné neschopnosti komunikace projevující se mezi evropskými představiteli, stejně jako pokusům některých politiků a ekonomů ji instrumentalizovat či zneužívat.

Geo-náboženství spreadu

Zdá se tedy, že tu existují pokusy obnovit na pozadí krize finančních trhů konflikt mezi katolíky a luterány, přičemž polemika o poskytnutí pomoci slouží jako casus belli. Někteří tento konflikt vysvětlují stočením evropských os směrem k severu a východu, a tudíž, v důsledku rozšiřování EU, rostoucím vlivem protestantských národů. Ne náhodou se dnes říká, že srdcem Evropy je Finsko a že se Itálie nachází na periferii. Je to jeden z mnoha důsledků konce studené války.

Po evropském společenství, které rozvíjelo svou homogenitu podél středojižní osy Německo-Francie-Itálie, se tu vynořuje společenství, na němž německý národ vybudoval svou hegemonii a které zdá se občas přiživuje odvetu protestantských a východních tradic vůči německým katolíkům a jejich nadšení pro Evropu. Německá kancléřka Angela Merkelová pochází z východního Německa a je dcerou protestantského pastora. Nový německý prezident Joachim Gauck je sám bývalým luteránským pastorem.

Ale geo-náboženství spreadu nutí ve své luteránské verzi k určité revizi některých politicko-zeměpisných skutečností. Pokud je dluh zároveň hříchem, který je třeba odčinit a jehož rozhřešení přestalo být samozřejmostí, hrozí, že exkomunikace a údajná geo-ekonomická a geo-náboženská nadvláda probudí démony, kteří by docela dobře mohli vrátit Evropu zpět nikoliv o několik let, ale několik desetiletí: do nejtemnějších desetiletí minulého století.

Překlad: Lenka Grafnetterová

Factual or translation error? Tell us.