Proč nás tak nenávidí?

Krátce po 11. září začali američtí komentátoři neustále opakovat jednu otázku: „proč nás tak nenávidí?“ Američané na sebe vždy pohlíželi jako na dobrotivou velmoc a naprosto je pak zmátl pohled na rozjařené davy v Gaze či Libanonu slavící zničení Dolního Manhattanu.

Zveřejněno dne 3 června 2010 v 14:12

V těchto dnech jsou to Evropané, kteří se úplně stejně jako tehdy Američané mohou ptát, proč mají ve světě tak malý respekt. Zatímco kdysi jedna čínská bílá kniha označila Evropu za „rostoucí světovou velmoc“, v posledních týdnech se mezinárodní komentátoři začali evropským aspiracím na vedoucí úlohu ve světě sborově vysmívat. Kishore Mahbubani, děkan singapurské vysoké školy Lee Kwan Yew School of International Affairs, Evropu obviňuje z toho, že už nechápe „jak moc se pro zbytek světa stává nedůležitou“, zatímco Richard Haass, předseda Rady pro zahraniční záležitosti USA otevřeně deklaroval „sbohem Evropě, jako světové mocnosti.“

A toto všechno jsou stěží hlasy odněkud z divočiny či od extrémistů. Mahbubani je děkanem jednoho stále významnějšího asijského institutu pro politiku a Haass je dlouholetý bezpartijní diplomat. Tak proč tedy evropské země sklízí tuto vlnu výsměchu? Ostatně Evropané mají více než Američané právo pohlížet na svůj kontinent jako oblast, ze které vyzařuje dobrý vliv. Evropa je mírumilovný moloch, potácející se směs národních států, jejichž zahraniční závazky se zdají být omezené na vyplácení rozvojové pomoci a organizování dlouhých a poněkud nezáživných konferencí.

Máme své vnitřní problémy, ovšem nikoliv takové, abychom si ze strany elit v Novém Dillí, Pekingu či Káhiře zasloužili opovrhování.Tak proč tedy úsměvy tak rychle přešly do úšklebků? Nemyslím si, že to můžeme uzavřít s tím, že jde o obyčejnou závist. Není to tak, že by zbytek světa Evropanům jen záviděl jejich platy, dovolené a důchody. Ani si nemyslím, že je to zoufalství plynoucí ze složitého rozhodovacího procesu v Evropě, a to navzdory tomu, jak často tyto problémy v polisabonské Evropě inspirují novinové titulky.

Evropa, uzavřená pevnost

Místo toho bych chtěl upozornit na jednu mnohem nepříjemnější pravdu. Země po celém světě dlouho s nelibostí snášely evropské vměšování a moralizování a našly odvahu, jak Evropu, jejíž globální vliv se už nebere jako samozřejmost, překřičet. Jako příklad naší omezené měkké síly si vezměme třeba to, že když se lidí na celém světě ptám, co pro ně pojem „Evropa“ znamená, vždy mě překvapí, jak málo zmiňují stát blahobytu, lidská práva, či dokonce i „dobrý život“. V naprosté většině případů je nejčastější odpovědí na tuto otázku vzpomínka na evropskou koloniální vládu a vytrvalý pocit přesvědčení o nadřazenosti.

Newsletter v češtině

Zatímco Evropané pokládají za historické mezníky léta 1918, 1945, a 1989, zbytek světa stále pamatuje na roky 1842, 1857, a 1884 [významné milníky koloniálních válek]. Zrodila se a zase zanikla řada příležitostí k učinění tlusté čáry za minulostí, nicméně řada lidí vnímá Evropu jako uzavřenou pevnost, která nabízí jen málo příležitostí pro integraci či inovaci. Může se Evropa ze své minulosti vymanit? Odpověď zní ano, ovšem pokud se má stát multilateralistickým lídrem, jakého z ní chceme mít, tak je zapotřebí urychleně změnit její vnímání ve světě. Prvním krokem by bylo vytvoření inkluzivnějšího image kontinentu otevřeného novým lidem a novým myšlenkám. V Americe možná zvolení syna keňského přistěhovalce do prezidentského úřadu toho pro odstranění nerovností v amerických městech udělá jen málo, ale jednorázově to zemi umožnilo se předefinovat a obnovit jakožto globální národ. I Evropa má úspěšné přistěhovalce, ale je smutnou skutečností, že ve Stalinově politbyru byla větší etnická diverzita než v dnešní Evropské komisi.

Za druhé, můžeme se pokusit sdělit okolnímu světu smysluplný příběh. Naším námětem, kterému dáváme přednost je velice křesťanské vyprávění o pádu a spasení, příběh o kontinentu pustošeném staletími válek a dobývání, který se na sutinách roku 1945 rozhodl uzavřít mír sám se sebou a vzdát se svých koloniálních ambicí. Kéž bychom byli schopni vyprávět tento příběh důvěryhodným způsobem. Evropská unie by mohla dorůst do role multilaterálního lídra, na kterou aspiruje. Ale pokaždé musíme čelit okolnímu světu, maska stále sklouzává. Jsou vidět staré národní rivality a machinace, které vyčnívají přes okraje.

Diplomatická zdrženlivost

Když přijde na to reformovat Radu bezpečnosti OSN či upravit hlasovací práva v brettonwoodských institucích, tak se zasekneme a strčíme hlavy do písku. Upřímně řečeno si nemyslím, že si Němci uvědomují, jak směšně vypadají, když žádají další evropské křeslo v Radě bezpečnosti, když tam ještě není jedno pro Indii. Stejně tak se toho hodně dělá pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, ale na afrických misích, které představují jediné pořádné nasazení sil mimo země v evropském sousedství, je těžké si je nesplést s postkoloniálními machinacemi francouzských, belgických a britských zájmů.

Dále bychom měli přestat věřit, že získáme respekt, pokud budeme vydávat vyšší finanční částky na zahraniční pomoc, zejména pokud se vážou na nekonečná moralizující kázání. To, co ten nešťastný svět potřebuje, nejsou naše peníze ale náš respekt. Urputně posíláme peníze na rozvojovou pomoc, ale stěží přemýšlíme o tom, zda se ty peníze utrácejí efektivně, či na otřesy, které přinášíme do místní politiky a to je právě ukázkou daleko většího opovržení než nedávat vůbec nic. Měli bychom si vzít příklad z diplomatického úspěchu Číny v Africe, který spočívá v tom, že rozvojové země zajímá postup méně než dosahování výsledků.

A konečně, Evropa se musí přestat schovávat za Spojenými státy a začít brát zodpovědnost za svá vlastní rozhodnutí. Avšak to se nemůže stát, dokud bude Evropu řídit středopravicová gerontokracie, která, jak se zdá, raději lpí na atlantické minulosti, než aby se přizpůsobovala multipolární přítomnosti. Naši představitelé tráví svůj čas odhodláním zachovat symbolické projevy členství v NATO a posedlostí tím, zda prezident Obama přijede či nepřijede na summit EU-USA a shrabováním de iure pravomocí v institucích brettonwoodského systému, zatímco si potřebují uvědomit, že pravidla hry se mění a staré sítě vztahů rychle ztrácejí svůj vliv. Je ironií, že to vypadá, že Američané to v dnešní době chápou lépe než my.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma