Vyberte si jazyk
„Chtěli jsme ukázat tvář přistěhovalců z východní Evropy,“ vysvětluje nám spisovatel a dramaturgPeter Dictus v obrovském a prázdném skleníku, který se nachází ve městě Zundert na jihu Nizozemska. „Jsou to lidé jako my. Přišli se sem ve velkém počtu usadit, ale zbytek města je ignoruje a straní se jich. Vidíme v nich pouze levnou pracovní sílu.“
Tuto sobotu odpoledne nacvičují členové divadelního souboruHet Zunderts Toneel divadelní hru nazvanou Moeland – Rijk van de Armen [Střední a východní Evropa – Království chudých, název je ale take slovní hříčkou, jelikož slovo „MOE“ není jen zkratkou pro východní a střední Evropu, ale znamená též „únavu“. Název by proto mohl značit i „Unavenou zemi – Království chudých“]. Hra bude právě zde ve skleníku uvedena během tří posledních zářijových víkendů. Herci se plazí po podlaze jako sběrači jahod.
Jinde ve skleníku se nacvičují monology. „Vyjednávám, nakupuji, prodávám, pronajímám,“ říká jeden z herců. Hraje obchodníka se spánkem, který bohatne tím, že přistěhovalcům z východní Evropy pronajímá za těžké peníze zchátralé byty nebo karavany. „Přispívám svou troškou společnosti. Nejsem žádný zloduch.“
Dokumentární divadlo
Autor textu Peter Dictus, který v Zundertu žije, doufá, že místní zemědělci a sadaři [kteří přistěhovalce zaměstnávají] toto představení „dokumentárního divadla“ navštíví v hojném počtu. A že se pak na fenomén imigrace budou schopni podívat jinak. Jde totiž nejen o ekonomický, ale i sociální problém, který svědčí o úplné absenci komunikace mezi oběma skupinami, o nějaké integraci přistěhovalců ani nemluvě.
Podle informací národního statistického úřadu CBS je Zundert nizozemským městem s nejvyšším počtem přistěhovalců ze střední a východní Evropy. Podle údajů komunální správy se jich zde trvale usadilo přibližně 2500, což představuje 12 % místní populace. Podle jiných odhadů však jejich počet dosahuje až 4000 osob.
„Nemůžeme se jim vyhýbat – ani v pravém slova smyslu, ani metaforicky,“ říká Peter Dictus. „Víme, že zde jsou, ale nechceme je vidět. Při sběru jahod či sadařských pracích je opravdu potřebujeme, jako lidské bytosti však musí zůstávat skryti.“
Vykořisťování součástí života přistěhovalců
Novinář a fotograf Riet Pijnappels, který rovněž pochází ze Zundertu, fotografuje přistěhovalce během prací i u nich doma. Výstava, která bude pro veřejnost otevřena v kapli bývalého kláštera Svaté Anny, ukazuje lidskou tvář polských sběračů chřestu a litevských sběračů jahod. „Tady je prostě bereme jako pomocné ruce,“ říká Pijnappels.
Většina Východoevropanů přebývá v Zundertu v prázdninových táborech. V kempu Fort Oranje stojí desítky stařičkých karavanů plných Poláků, Rumunů či Litevců. „Za bydlení tu platí 500 euro měsíčně!“ zlobí se Pijnappels. „Jde jednoduše o vykořisťování! A i to je částí života imigrantů.“
Petera Dictuse udivuje skutečnost, že tyto dvě kategorie obyvatel vedou zcela paralelní životy. Letos 2. září se v Zundertu konala proslulá výroční přehlídka květinových vozů. Jako součást projektu o východoevropských a středoevropských přistěhovalcích zorganizoval divadelní soubor Het Zunderts Toneel s asi 70 z nich cyklistický výlet ke stanům, kde se tyto vozy připravují. „Na začátku se na sebe místní a přistěhovalci dívali jako zajíci paralyzovaní reflektory aut.“
Oddělené životy
Dictus chápe, že problém je i na straně přistěhovalců, kteří se většinou integrovat příliš nechtějí. „Znám skupinu Rumunů, kteří u jednoho pěstitele pracují už 12 let, 10 měsíců v roce. Pořád se ale sami považují za sezónní dělníky. Připomíná mi to Maročany, kteří sem přišli před padesáti lety na sezónní práce v konzervárně. Žijí tu dodnes, ve čtvrti, která je v Zundertu pokládána za problémovou.“
Ve své divadelní hře ukazuje i to, že „životy, které zde lidé z východní Evropy žijí, se jakoby zastavily.“ „Odešli z domova, aniž by opravdu někam přišli. Žijí tak trochu v zemi nikoho. Jejich životy se odehrávají na ploše parkoviště, často již více než 10 let. Dál sní, pracují a střádají.“
