Láska k EU zvítězí

Krize je skvělou příležitostí zamyslet se: kdyby teď v Evropě vypukla válka, byl by někdo ochoten zemřít za Schumanovy či Monetovy ideály?

Zveřejněno dne 21 září 2012 v 10:29

Dojde někdy k tomu, že mladí Poláci či Finové půjdou na párty v tričkách s Jacquesem Delorsem? Tedy ovšem za předpokladu, že by byl ochoten je někdo vyrobit…

Je pravda, že EU není zrovna moc sexy. Lidé jako předseda Evropské komise José Manuel Barroso nikdy neporazí Baracka Obamu, či Nelsona Mandelu z hlediska emocionální odezvy, kterou dostávají od veřejnosti. EU nemá žádnou tvář, žádné charisma, armádu, ani opravdovou zahraniční politiku. A přitom jde stále o jeden z největších a nejodvážnějších politických projektů na světě. A přinejmenším doposud velmi úspěšný.

Američané mají svůj „americký sen” a když drží v ruce bankovku s Georgem Washingtonem, cítí se součástí tohoto snu bez ohledu na politické sympatie, společenské postavení či místo narození. Němec či Francouz žmoulající v ruce pětieurovou bankovku necítí nic, protože „evropský sen” byl vynalezen otci zakladateli EU jako elitní politický projekt.

Evropský sen se nikdy nestal snem Evropanů. A přitom bychom na naše výdobytky - zdravotní péči pro všechny, sociální stát, sociálně-tržní ekonomiku a bláznivou lásku ke svobodě - měli být hrdí. To vše nás v Evropě k sobě vzájemně poutá mnohem pevněji než nás jazyk, tradice, dějiny, životní úroveň či pracovní morálka. EU má svou vlajku a hymnu, ale nemá evropské veřejné mínění či vládu a dokonce ani opravdové evropské noviny.

Newsletter v češtině

Unie Evropanů

A možná je mít nikdy ani nebude, protože Němci, stejně jako Poláci či Španělé nikdy nepřestanou být Němci, Poláky či Španěly a zajímat se v první řadě o německé, polské či španělské záležitosti. Čas Spojených států evropských tedy ještě nenadešel. „Federace národních států”, o které hovoří Barroso je do značné míry už realitou, ale smiřme se se skutečností, že Evropa nemá šanci skutečnou federaci vytvořit. Místo toho se pokusme vrátit EU jejím občanům - učiňme z Evropské unie unii Evropanů.

Musíme znovu přijít na význam naší vzájemné pospolitosti. Dlouho známé argumenty, že EU zajišťuje v Evropě mír a prosperitu, jsou samy o sobě pravdivé, ale už nestačí. Unii nezachrání další smlouva či institucionální reforma. Integrace nesmí být sama o sobě cílem. Evropané dnes potřebují sociální zabezpečení, práci a smlouvu o tom, jak má vypadat solidarita - například v rozpočtu EU. Právě na to, by se měla debata o budoucnosti Unie zaměřit.

Právě proto evropskými politiky do nekonečna omílané slogany jako „více Evropy” se musejí přenést do reálných věcí: více práce (nezaměstnanost mezi mladými občany EU je dramaticky vysoká), více rovných příležitostí, více kontroly nad bankovními a finančními institucemi či nakonec i vládami, jejichž nezodpovědné politiky k dluhové krizi přispěly.

Výzvy k „více Evropy” tedy nesmějí zakrývat otázku, zda současná krize opravdu musí navždy pohřbít model evropského sociálního státu. „To nejlepší z něj jsme už viděli,” říkají jeho odpůrci se škodolibým zadostiučiněním, ale stále ještě nevíme, co by jej mělo nahradit. Anebo spíše co místo něho chceme v Evropě vytvořit. Namísto systému, který poskytoval evropskému Západu po několik desetiletí blahobyt a sociální smír, po němž Poláci tak dlouho toužili?

Odpovědi na tyto otázky nesmějí vzejít z žádných jednání za uzavřenými dveřmi, anebo ještě v horším případě, z nějaké akce byrokratů, kteří se hádají na jednom summitu „na záchranu eura” za druhým. Skutečnost, že neexistuje žádná debata o budoucí unii Evropanů, není jen chybou politiků, ale v řadě států je za tím také palčivý nezájem o Evropu.

Absence diskuze prohloubí odcizení k Evropě

V Evropě jsou státy jako Německo, kde se ústavní soud může odhodlaně postavit za demokratickou diskuzi o Evropě. Ale v zemích, kde se evropské záležitostí zdají být méně naléhavé - protože jako například Polsko tyto státy nepřispívají miliardami na záchranu eura - existuje rostoucí riziko, že diskuzní deficit udělá Evropu ještě vzdálenější a podivnější.

Politická, fiskální, bankovní unie… Překládání těchto hesel do běžného jazyka a vysvětlování občanům, jak tyto změny zasáhnou trh práce, příležitosti pro mladé lidi či způsob, kterým se utrácí peníze daňových poplatníků, vyžaduje hodně tvrdé práce. Ale to je povinností politiků.

S reformami musejí souhlasit a na sebe vzít riziko potenciálního neúspěchu evropští občané. Předseda Evropské rady Herman Van Rompuy se právě proto obrátil na vlády členských států se specifickými otázkami ohledně navrhovaného průběhu institucionálních reforem EU.

Největší hrozbou, které EU čelí, není dluhová krize či protievropský populismus, jak se ukázalo během nedávných voleb v Nizozemsku, kde zvítězil pragmatismus nad protiunijní rétorikou Geerta Wilderse. EU přestane mít smysl, když v ní lidé přestanou věřit. Každý z nás by si měl sám sobě položit pár základních otázek - co pro mě EU znamená a proč chci, aby přežila.

Jsme společenstvím půl miliardy lidí žijících na možná nejlepším místě na světě. Možná, že volby do Evropského parlamentu v roce 2014, jsou dobrou příležitostí k tomu, položit Evropanům otázku, zda chtějí pokračovat spolu, či si jít po svém. Myslím, že o výsledek takového referenda, bychom se nemuseli obávat.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma