Zpráva Evropská integrace

SimEvropa není hra

Lídři a vlády EU mají plné ruce práce s budoucností EU. Jejich sny o větší a lepší Evropě však zapomínají na realitu krize, jež v eurozóně i nadále zuří, píše komentátor listu The Economist.

Zveřejněno dne 24 září 2012 v 11:42

Každý, kdo někdy hrál (či pozoroval své děti, jak hrají) počítačové simulační hry jako například „SimCity“ nebo „Sims“ ví, jak hluboce se do nich člověk může vnořit. Můžete strávit doslova hodiny vytvářením důmyslného syntetického světa, ať již jediného domu, či celého města, vynalézat postavičky, které mluví nesmyslným jazykem zvaným „simličtina,“ dohlížet nad jejich činnost a občas na ně seslat nějakou tu katastrofu. Podobná mánie teď zachvátila Brusel: říkejme jí SimEvropa.

Guido Westerwelle a Radek Sikorski, ministři zahraničí Německa a Polska, strávili velkou část letošního roku zavření v jedné místnosti s devíti ze svých kolegů (z nichž většinu tvoří muži či spíše kluci) a společně se oddávali iluzím. Tento týden zveřejnili výsledky práce své skupiny „Budoucnost Evropy“. Je to svět, který zahrnuje voleného evropského prezidenta, mocnějšího evropského ministra zahraničí, evropskou pohraniční stráž a snad i evropskou armádu. A britští škarohlídi do něj nejsou zváni.

Jen o několik dní dříve přednesl předseda Evropské komise José Manuel Barroso svůj výroční projev o „stavu unie“, ve kterém hovořil o budoucí „federaci národních států“. Tuto myšlenku od té doby zopakoval v nesčetném množství novinových článků. Barosso tím oživil termín, který poprvé zformuloval jeho předchůdce Jacques Delors, avšak nevysvětlil, co jím vlastně myslí. Řekl jen, že do roku 2014 zveřejní jakési návrhy.

Volání po politické unii

Svým diskurzem se Barroso odtrhl od ostatních tří „předsedů“ – Hermana Van Rompuye z Evropské rady, Maria Draghiho z Evropské centrální banky a Jeana-Clauda Junckera z euroskupiny ministrů financí – kteří společně plánují „skutečnou“ ekonomickou a monetární unii. Průběžná zpráva by mohla být zveřejněna během říjnového summitu a konečná verze by měla být hotova v prosinci.

Newsletter v češtině

Tuto posedlost iluzemi z velké části započala německá kancléřka Angela Merkelová svým voláním po „politické unii“ (včetně větších pravomocí pro Evropský parlament se všemi jeho vadami). Všechny tyto myšlenky mají svůj původ v jedné staré hře – „Více Evropy“. Cílem je vyhnout se pomocí sjednocení katastrofální válce nebo nadvládě jediné země nad ostatními a zároveň i nadále moci sledovat jednotlivé národní zájmy. S množícími se problémy se každá úroveň integrace jeví čím dál složitější. Hráči spolu musí nejen vyjednávat o dalších přesunech pravomocí, ale rovněž musejí být schopni prodat je zdráhajícímu se obyvatelstvu.

Lidé ve hře SimEuropa jsou syntetičtí – rozdělení na dobré Evropany a špatné nacionalisty či populisty. Zloduši mohou být poraženi pomocí „více Evropy“. V reálném světě jsou věci komplikovanější. Skepticismus ohledně evropského projektu sílí. Podle posledních průzkumů si většina Němců myslí, že by jim bylo bez eura lépe, a mnoho z nich by se rádo zbavilo i samotné EU. Ve Francii by většina těch, kdo hlasovali pro Maastrichtskou dohodu, dnes byla proti. Ve Španělsku si ale většina přeje integraci eurozóny prohloubit.

Zpátky do reality

Tím, že z imaginární měny udělali měnu reálnou, vytvořili evropští lídři reálnou krizi, se kterou se teď musejí potýkat. Nyní alespoň diskutují o těch správných otázkách. Problémem mnoha nedávných návrhů je ale to, že nejpodstatnější otázky spíše zamlžují, než objasňují. Ministrům zahraničí se možná líbí pocit, že si hrají s evropskou armádou, k vyřešení současné hospodářské krize to však povede jen stěží. Stejně tak pomýlená je i Barrosova myšlenka federace národních států. Mává totiž vlajkou federalismu, což nutně vyvolává sváry, aniž by vysvětlil, jak bude možné další integraci sladit s tím málem, které již nyní z národních států zbývá.

Eurozóna tak míří ke scénáři, který představuje to nejhorší z obou světů – národní státy mají pocit, že neustále se rozšiřující kontroly z Bruselu vážně narušují jejich suverenitu, zatímco evropské instituce jsou i nadále příliš slabé a nejasné na to, aby měly skutečný vliv či byly schopny získat si podporu občanů. Lepším přístupem by bylo zapomenout na různé nálepky a přemýšlet o úzce vymezeném souboru základních funkcí, které silnou integraci vyžadují. Koherentní bankovní unie dává smysl, stejně jako nějaká forma společných obligací. Německo odmítá společný dluh s tím, že ani Amerika od svých států neočekává, že si vzájemně budou ručit za své dluhy.

Jenže Amerika má federální dluhopisy podporované federálními daněmi, které tak jsou bezpečným aktivem pro všechny banky. Americké státy bankrotují, stejně jako se to stává mnoha bankám. Říkejte si tomu, jak chcete – integrace, centralizace, federace, konfederace... Cílem by měla být dostatečná stabilizace systému, tak aby špatně řízené banky a státy byly schopné zbankrotovat bezpečně.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma