Výstava: Politické umění od východu po západ

18 červen 2010
Dilema Veche Bukurešť

Endre Tót : Zero Demo, Viersen, 1980, záznam z vystoupení; se svolením autora
Endre Tót : Zero Demo, Viersen, 1980, záznam z vystoupení; se svolením autora

Pařížská výstava „Přísliby minulosti“ ukazuje, že se umělecká tvorba jak před pádem železné opony, tak po něm v obou částech Evropy neustále vyvíjí a zároveň si uchovává ambice změnit svět.

„Ve východní Evropě lidé stále ještě věří, že umění může změnit svět“ – citace je jen přibližná, nicméně tematika souboru albánských uměleckých děl představeného v pařížském výstavním prostoru mi stále leží v hlavě. „Případ Tirana“ představuje zvláštní sekci výstavy„Přísliby minulosti“, kterou lze shlédnout v pařížském Centre Georges Pompidou [výstava trvá od dubna do 19. července]. Sekce je zasvěcena projektu, který vznikl z iniciativy starosty Tirany Ediho Ramy, původně umělce, jenž prošel západními školami, a který spočívá v proměně oprýskaných průčelí domů v umělecká díla plná barev. Je pravda, že tento soubor děl je mezi exponáty z doby po roce 1990 jediným, který dává jasně najevo, že usiluje o sociální změnu. Přitom skutečnost, která se skrývá pod lehce hravým názvem, je ta, že ať dáte této části Evropy jakékoliv jméno, z hlediska uměleckého je hluboce sociální a politická.

Název „Přísliby…“ je walterbenjaminovský [inspiruje se dílem Waltera Benjamina]. Najdeme zde díla mnohých umělců z „ex“- východní Evropy, od Srbky Mariny Abramovičové a Rumuna Daniela Knorra (instalace speciálně vytvořená pro „Pompidoua“, funkční proměna jednoho potrubí, ve kterém tak proudí slzný plyn; potrubí je architektonickým leitmotivem Centra z dílny Renza Piana a Richarda Rogerse) po díla Rumuna Iona Grigorescua nebo Chorvata Mladena Stilinoviče. Jejich řady rozšiřují ještě Francouzi Cyprien Gaillard či Yael Bartan věnující se „východoevropským“ námětům, i když z této oblasti nepocházejí.

Pokus znovu vynalézt kolo

Centre Pompidou a jeho futuristická budova pařížského obchodně-historického centra je ohromující kombinací turistické atrakce a revoluční instituce vizuálních umění (která ale, má-li investovat, investuje do soudobých klasiků).

V této komplexní muzeální krajině se „Přísliby minulosti“ pokoušejí „znovu vynalézt kolo“ (výraz použitý ve výstavním katalogu pro albánskou sekci) v tom smyslu, že se pokoušejí znovu definovat umění – úkol to složitý, neřkuli nemožný – nad rámec železné opony a integrovat ho do západních kánonů nebo ho Západu alespoň nabídnout ke sdílení. To, že existuje jiný možný náhled na „východní“ umění, dokazuje retro avantgarda, koncept kolektivu Neue Slowenische Kunst (NSK), který usiluje o tvorbu vlastního kontextu a nechce se oddat pokušení hledat průnik do složitého západního kanonického schématu.

Umění spojované s východní částí kontinentu, ať už vnímané perspektivou rozdělení na bloky (komunistický a postkomunistický), či podle národních kritérií („Polské přítomnosti“ se rovněž objevily v „Pompidou“, v roce 1983), se nutně, konceptuálně a periodicky znovuutváří. Paradoxně je to právě komunistická minulost a její traumatismus, paměť a (n)ostalgie [ost znamená v němčině ‚východ‘], která z pohledu Západu představuje společný a jedinečný tematický jmenovatel výstavy. Všechno je politické, říkají budovy v Tiraně.

Factual or translation error? Tell us.